Prostory viry a transcendence

Kostel, chram a bozi muka
v novodobe ceske literature
Marie Kubinova

Marie Kubinova

Prostory viry a transcendence

Kostel, chram a bozi muka v novodobe ceske literature

(Marie Kubinova. Areas of Faith and Transcendence. The Church, the Cathedral and the Wayside Cross in modern Czech Literature)

Ukolem predkladane stati by melo byt zamysleni nad topologii1 motivu krestanske cirkevni stavby v novodobe ceske literature. Na literaturu tzv. novodobou, tj. devatenacteho a dvacateho stoleti (kterou vsak nehodlam sledovat az po soucasnost, abych nemusela nacrtavat kontury procesu prave se dejicich, nezavrsenych; sva pozorovani chci dovest priblizne do poloviny naseho stoleti), se omezuji z nekolika duvodu. Jednim z nich byla nutnost zvolit takove kvantum materialu, ktere by bylo ve stanovenem casovem limitu necelych dvou let vubec zvladnutelne; duvodem druhym pak prilisna casova vzdalenost estetickych kanonu stredoveke, renesancni a barokni literatury - tato odlehlost by mohla zkreslit vypovidaci hodnotu provedenych pozorovani. Za nejzavaznejsi vsak povazuji duvod treti: Neni pochyb o tom, ze tema krestanske cirkevni stavby tesneji ci volneji souvisi s tematem krestanske viry jako takove; a prave zde vidime mezi literaturou zejmena stredovekou a barokni na jedne strane a literaturou veku nasledujicich na strane druhe vyrazny predel. V ceskem pisemnictvi starsich epoch, alespon v jeho prestiznich zanrech, bylo nabozenske tema (pojednavane v nejruznejsich odstinech) prakticky vsudypritomne; samotny vyskyt nametu tohoto typu byl tedy zde cimsi bezpriznakovym. Literaturu devatenacteho a dvacateho stoleti muzeme naproti tomu oznacit jako vicemene sekularizovanou, a proto je v ni signifikantni jiz fakt, ze urcite dilo se tim ci onim zpusobem religioznich otazek dotyka, zjevne ci skryte je tematizuje. Neni vsak cilem teto prace podat vycerpavajici prehled del, v nichz se zminene motivy objevuji. Behem studia konkretniho materialu prede mnou zacaly vystupovat urcite obecnejsi tendence, ktere se pokusim priblizit pomoci del, jez mohou slouzit jako jejich ilustrativni doklady.

Kdyz jsem se v prvni vete teto stati snazila charakterizovat okruh sledovanych motivu, vyslovila jsem pojem "krestanska cirkevni stavba". Zvolila jsem tedy vyjadreni co nejobecnejsi, ktere by spolecne zahrnovalo vsechno to, co jsem jmenovala (ale i nejmenovala, nebot sam vycet mel byt toliko urcitym ilustrativnim vyberem, mel jen naznacit, nikoli vycerpat zkoumanou sferu) v podtitulu. Pozornejsimu ctenari pritom jiste neusla jista, a to zamerna asymetrie tohoto vyctu: zatimco "kostel" a "bozi muka" jmenuji dve odlisne stavby, dve ruzne veci, v pripade "kostela" a "chramu" tomu tak neni. Nase jazykove povedomi nam patrne nedovoli, abychom nejaky maly venkovsky kostelik bezne nazyvali "chramem"; naproti tomu zadny vecny duvod nebrani tomu, abychom jednu a tutez stavbu nepojmenovali, kuprikladu, jednou Svatovitskym chramem, podruhe Svatovitskou katedralou, potreti kostelem svateho Vita. Tento pripad je ovsem vyjimecny, nebot "katedrala" je chram presne vymezeneho druhu; avsak "kostel" a "chram" jsou co do vecneho obsahu synonyma. Jak jsme ale pred chvilkou s poukazem na jazykove povedomi pripomneli, nejsou to synonyma absolutni: "chramem" zrejme oznacujeme teprve kostel rozlehlejsi, navic zpravidla mestsky. Tato "velikost" a s ni ruku v ruce jdouci "vznesenost" je konotaci, ktera ulpiva na samotnem slove "chram" (na "katedrale" pak v jeste vyssi mire), a ktera tudiz muze byt v dile snadno aktualizovana. Naproti tomu "kostel" je pojmenovanim stylisticky neutralnim, coz v dile pripadne vyusti v konotaci "civilnosti", "vsednosti", deminutivum vyjadruje nevelke rozmery, ale take citovy pomer ("kostelik", "kostelicek"). Obecne vzato chceme zduraznit fakt, ze pro literarni text jsou stejne dulezite vyznamy (konotace) realii - jednotlivych staveb, jako stylisticke vyznamy (konotace) jejich pojmenovani. Proto se v tesne vyznamove blizkosti, ve spolecnem vyznamovem komplexu mohou eventualne objevit mista architektonicky ruznoroda ("kostelik", "kaplicka", "bozi muka" - spojnici tu mj. byva perspektiva vnejsiho pohledu, obhledajiciho je jakozto soucasti vnimane a prozivane krajiny), zatimco stavby tehoz typu mohou byt, podle toho, jakym slovem jsou reprezentovany, nositeli konotaci navzajem vzdalenych, nekdy i protichudnych.

Specificnost cirkevni stavby

Mezi architektonickymi vytvory, ktere nas obklopuji, zaujima cirkevni stavba vylucne misto. Na mysli ted nemam mimoradnost jejiho vzhledu (ta je teprve dusledkem), nybrz vyjimecnost funkce. Jde o to, ze stavby ostatni jsou predurceny k nejakemu praktickemu ucelu; literarni zvyznamneni se pak odviji prave od jejich prakticke predestinace, i kdyz obvykle jde o komplikovany, leckdy i polemicky vyhroceny stret mezi projektovanym k cemu a faktickym, realnym (ve sfere "moznych svetu" hovorime pochopitelne o realnu literarne zobrazenem) jak. Tak napriklad "chaloupka" ma bezesporu slouzit jako obydli, a to obydli skromne. Z tohoto jejiho charakteru vychazi i literatura, ktera vsak v celem jednom svem sirokem proudu k nemu priklada vlastni, osobite hodnotove meritko: "tvrdi", ze prave takovyto skromny, na nejelementarnejsi potreby redukovany zivot nabyva zvlastni intenzity, ze prave on ztelesnuje ideal praveho, harmonickeho stesti2 . Podobne se veci maji kuprikladu s "vezenim". Ma-li byt nebezpecny zlocinec izolovan od ostatnich lidi, jeho cela musi byt zamcena a v oknech jsou vsazeny mrize. Avsak prave nemoznost uniku z tohoto uzavreneho prostoru, nedobrovolny pobyt v nem zpusobily, ze v literature (a v umeni vubec) se "vezeni" za urcitych okolnosti promenilo v obecnejsi podobenstvi lidskeho udelu, ve "vezeni jako misto pristupu k byti" (Hodrova 1995).

Zeptejme se nyni, jaka je vychozi situace staveb, ktere jsou predmetem naseho zkoumani; jakou realnou funkci ma literatura v tomto pripade k dispozici, aby se ji chopila a po svem ji pretvorila? Vyjimecna funkce cirkevni stavby spociva v tom, ze tato stavba neni urcena k tomu, aby slouzila nejakemu konkretnimu praktickemu ucelu, nybrz aby naopak cloveka ze sluzby praktickym zajmum aspon na chvili vytrhovala, aby mu poskytla odstup od nich, dala mu nahlednout svet jako celek, umoznila zamyslet se nad jeho usporadanim a smyslem i nad vlastni, osobni odpovednosti vuci tomuto smyslu; je prostorem docasneho popreni utilitarity, prostorem transcendence. Z chramu se clovek samozrejme vraci do kazdodennosti, avsak vybaven zakladni orientaci, jez by mela pote ridit veskere jeho pocinani.

Netyka se to vylucne cirkevni stavby krestanske, v teto obecne poloze jde spise o vyznam archetypalni. Jak rika Luc Benoist (1995: 83), "v latine slovo templum (...), chram, nejprve oznacovalo sektor nebe urceny augury pro pozorovani prirodnich jevu a tahu ptaku povazovanych za nebeske posly. Pak se toto slovo pouzivalo pro budovu, kde se toto pozorovani praktikovalo, pak pro samu kontemplaci, jez se stala vnitrnim pohledem zamerenym na bozske principy". Pokusme se odvodit z teto historicke posloupnosti jakousi radu fenomenologickou: co je zde tedy ve hre? Zaprve pozorovani - prirodnich jevu, ovsem nikoli jako izolovanych objektu, pouhych veci, nybrz jako osobitych (v citovanem pripade vesteckych) znameni, tedy coby soucasti jakehosi celkoveho (v historicke etape, o niz se Benoist zminuje, mozna jeste ne zcela koherentniho) Radu. (Podle potreb kontextu budeme toto slovo, pouzite ve smyslu prave zminenem, obcas psat s velkym pocatecnim pismenem.) Onen hlubsi, scelujici smysl pozorovanych jednotlivosti, jakoz i jeho povaha jsou formulovany interpretaci, jez muze byt a byva zalezitosti zasvecenych - "auguru". A konecne prichazi komtemplace: "vnitrni pohled zamereny na bozske principy", jinak receno osobni ztotozneni se s nimi, osobni prozitek daneho Radu. Chram (neboli kostel - na jmene v tuto chvili nezalezi) je, vzato jiz nikoli z hlediska semantickeho vyvoje, mistem, kde se toto vse naplnuje: shromazdenym se tu dostava informace o Radu, vysledky pozorovani jsou jim interpretovany z hlediska prislusne verouky, a soucasne jsou zde vedeni k tomu, aby se - s patricnymi zivotnimi dusledky - s timto vseobjimajicim Radem osobne a bytostne ztotoznili.

To vse se deje zpusobem navysost specifickym, tj. priznacnym pro nabozensky kult. Informace se predava zejmena prostrednictvim citace sakralniho textu: "slova boziho" (ukolem vykladace - kneze je toto posvatne Slovo objasnovat a vysvetlovat), osobniho emotivniho prozitku se dociluje ucasti na spolecnych ritualech, jejichz pevna a nemenna pravidla jsou rovnez zastitovana nejvyssi autoritou (bud jsou prezentovana primo jako bozi prikaz, nebo aspon jako prikaz instituce povolane k vykladu bozi vule). V chramu ma dochazet k osobnimu kontaktu cloveka se samotnym bozstvem - proto je chram misto posvatne; na druhe strane se tu vsak zaroven vyjevuje take nedostupnost Nejvyssi bytosti, s niz lze komunikovat toliko v pevne predepsanem kodu ritualu, prostrednictvim stanovenych symbolu. Posvatnost a symbolicka zasifrovanost se navzajem doplnuji, nebot Buh (aspon v rade nabozenstvi vcetne krestanskeho) musi ze same sve podstaty byt "vzdaleny", obklopeny tajemstvim, musi byt tim nedosazitelnym, k nemuz lze v pozemskem zivote toliko smerovat.

Symbolicnost tu ma vsak rovnez sirsi vyznam. Nejde jen o to, ze verici se dorozumivaji s Bohem prostrednictvim zvlastnich symbolu, nybrz take o to, co plyne ze zminene obecne predestinace chramu (kostela, cirkevni stavby jako takove): tento materialni vytvor, naplneny konkretnimi materialnimi deji, je bytostne predurcen byt mistem symbolickym, plnit symbolickou funkci. Ohraniceny prostor chramu je budovan tak, aby jako celek i v jednotlivostech symbolizoval nekonecny prostor univerza. Prave v tomto primarne symbolickem charakteru spatrujeme zaklad zvlastniho postaveni cirkevniho prostoru. Na rozdil od ostatnich budov ma cirkevni stavba jiz pred vstupem do literatury, tedy jiz coby predmet nasledneho literarniho zpracovani, stejne jako kazdy jiny symbol dve stranky: na jedne strane je tu materialne zakotvene oznacujici, na strane druhe pak oznacovane, tj. to, co ma byt jeho prostrednictvim reprezentovano.

Toto oznacovane predstavuje ovsem tema natolik siroke, ze obsahnout je rozhodne neni v nasich silach. Kdybychom se mu vsak chteli zcela vyhnout a venovali se vylucne tematu chramu (kostela apod.) jakozto materialniho objektu, pominuli bychom to, co vlastne cini chram chramem, tj. jeho bytostne symbolickou funkci. Nedokazeme zvolit jine reseni nez kompromisni. Motiv cirkevni budovy nam poslouzi pri vyberu textu, jimiz se budeme zabyvat, jako prvotni voditko. Jestlize se nam vsak v souvislosti s touto budovou vyjevi nejake osobite pojeti vztahu cloveka k Bohu, pokusime se je porovnat s jinymi koncepcemi, budeme zvazovat rozmanite mozne pristupy k religiozite, byt bychom je pripadne nachazeli v dilech, kde sama stavba hraje jen malou roli, vyjimecne se tam nemusi objevit vubec. Prostory viry a transcendence, jak se pokusime ukazat (vetsinou vsak az v kapitolach, ktere se jiz nevesly do teto casopisecke ukazky), se neomezuji na prostory chramove, mohou jimi byt a byvaji take jina konkretni mista, avsak tez prostory v prenesenem slova smyslu, ve sve nekonecnosti neuchopitelne nebo zcela nehmotne.

Konotace (druhotne vyznamy) cirkevnich staveb

Avsak zdaleka ne vzdy, kdyz se v literature treba i obsirne hovori o kostele nebo jinem svatostanku, je skutecne aktualizovana jeho puvodni, tedy nabozensky symbolicka funkce; podobne jako nektere kontexty, v nichz se ocita kuprikladu "vezeni" nebo "tovarna", davaji obcas zapomenout na puvodni prakticke urceni techto budov, take konotace cirkevni stavby se mohou nekdy znacne vzdalit od jeji primarne symbolicke predestinace. V zadnem z techto pripadu neni souvislost zcela prervana, muze vsak byt zastrena. V teto kapitolce se pokusime o jakysi (jiste ne vycerpavajici) prehled konotaci, sekundarnich vyznamu, ktere se s "kostelem" ci "chramem" poji zpravidla ve chvilich, kdy jeho hlavnim ukolem v textu neni symbolizovat "bozsky rad sveta" (abychom pouzili formulaci co nejobecnejsi); zaroven blize pripomeneme i nektera konkretni dila, jez prave s takovymito konotacemi pracuji. Podotkneme vsak, ze mezi symbolikou primarni (nabozenskou) a sekundarni, konotacni existuji plynule hranice, v konkretnich textech se navic oboji prostupuje a misi. Nejedna z konotaci, o nichz budeme v tomto inventari hovorit, se pred nami posleze objevi i v souvislosti s reflexi primarni symbolicnosti.

Jednou z nabizejicich se konotaci je sama "posvatnost", ktera umoznuje, aby se "chram" stal metaforickym oznacenim v podstate cehokoli, cemu mluvci prisuzuje obzvlast vysokou, sakralni hodnotu. Proto se objevuji spojeni jako "chram kultury", "chram (ceskeho) pisemnictvi", "chram vzdelanosti", "chram vedy" atd. Literatura zejmena 19.stoleti oplyva podobnymi spojenimi v mire tak hojne, az se z tohoto postupu casem stalo klise spis publicistickeho nez beletristickeho razu. Z hlediska naseho tematu je na tomto stereotypu zajimavy fakt, ze z cirkevnich staveb a jejich moznych pojmenovani figuruje v teto roli temer vylucne prave "chram" - se svou jiz pripomenutou konotaci vznesenosti; coby vyjimku, ktera potvrzuje pravidlo, bychom mohli uvest "Zlatou kaplicku", oblibenou metaforu pro oznaceni Narodniho divadla. Duvody tohoto vyboceni jsou celkem nasnade: skromna "kaplicka" tu vyjadruje celonarodni vlastnictvi, programovou vseobecnou pristupnost tohoto kulturniho stanku sirokym lidovym vrstvam, souzni rovnez s akcentem na puvod divadla - z celonarodnich sbirek, kde zvlastni duraz byl kladen, v souladu se vzajemne propojenym vyznamovym kontextem cesstvi, lidovosti a chudoby, na grosiky od chudych vesnickych starenek... Konotace vznesenosti ovsem nechybi ani tady - Narodni divadlo se ma v neposledni rade stat pomnikem slavy naroda; ukol reprezentovat mimoradnost a nadheru vsak v tomto pripade spociva na adjektivu "zlata".

Venujme jeste pozornost ocividnemu faktu, ze "chram" v techto prenesenych uzitich je vzdy chram "neceho", resp. "neci" (kuprikladu Thaliin). I tyto otrele metafory tedy vyjevuji obecnejsi fakt, ze na "chram" na rozdil od ostatnich jmenovanych cirkevnich budov a staveb pripada jeste jedna zvlastnost: neni spojovan vyhradne s nabozenstvim krestanskym, naopak odkazuje k pluralite posvatnych kultu. Muze se stat pozitivnim symbolem historicke kontinuity kultury (treba cestou pripominky slavnych chramu antickych), ale take napr. symbolem nepratelstvi mezi ruznymi virami, souboje mezi presvedcenim "nasim" a "cizim" ("Je proti nam, kdo neni s nami,/a jediny byt vlas to byl,/ kdo v nepratel jej vlozil chramy,/ to krev uz neni nasich zil! ", pravi se ve zname Sladkove basni).

Jineho druhu jsou konotace vychazejici z konkretnich obradu, jez se v cirkevni budove provozuji. Jednim z techto obradu je mse svata, jiz se verici pravidelne (prinejmensim jednou tydne) zucastnuji. Z tohoto hlediska se kostel jevi jako mozne misto vzajemnych setkani - vicemene pravidelnych, jde-li o kostel venkovsky ci malomestsky, ktery byva tudiz pojednavan mj. jako svatecni spolecenske shromazdiste a mse v nem slouzena jako spolecenska udalost. Na rozdil od venkovskeho kostela ("kostelika") byva seskupeni ucastniku bohosluzby v mestskem nebo dokonce velkomestskem chramu podstatne ruznorodejsi, promenlivejsi, schazeji se tu i lide zcela neznami - a proto prave "chram" sehrava nejednou roli dejiste setkani prekvapivych a osudovych. (Vstoupi-li ovsem "cizinec" naopak do kostela, kde se vsichni znaji, je jeho pritomnost jeste napadnejsi, ne-li primo zlovestna.)

Takovato zavazna setkani (pokud nema jit o pouhe prvni zahlednuti) se pochopitelne nemohou dejove prilis rozvijet behem samotnych obradu, pri nichz nelze kuprikladu zaprist delsi rozhovor. Sve role se pak ujima jina z typickych vlastnosti chramu: totiz ze je to prostor verejne pristupny, mimo konani bohosluzeb vsak jen ridce navstevovany, temer nebo uplne prazdny. (Toho mohou postavy i zamerne vyuzivat: lze se zde skryvat, uskutecnit tajnou schuzku atd.) Opustenost chramoveho prostoru je ale tez zdrojem dalsich konotaci: jedince se tu muze snadno zmocnit tisen z osamelosti, strach z rozlehlych, pritom clenitych, obtizne obhlednutelnych prostoru, depresivne ucinkuji i vyobrazeni trpicich mucedniku... Osamely pobyt v chramu, prozivanem jakozto misto tajemne, ba desive, se objevuje napriklad v nekterych Machovych basnich, je to rovnez jedna z nekolika emotivnich poloh tematizovanych v Nerudove Svatovaclavske msi z Povidek malostranskych; jak uvidime pozdeji, kombinuje se tato konotace v podobnych pripadech zpravidla jeste se symbolickymi vyznamy dalsimi.

Do kostela, v nemz se prave nekona bohosluzba, lze vstoupit z nejruznejsich pricin: kvuli modlitbe, z potreby odpocinku v tichem prostredi, ale take kvuli estetickemu obdivuchramoveho interieru. Cirkevni stavba totiz plni mj. estetickou funkci, kostel je v neposledni rade misto krasne, umelecky zbudovane a vyzdobene. Vydava svedectvi o dovednosti a umu svych stavitelu, je symbolem esteticke kultury sve doby,kulturni pamatkou. Prave estetickou, tj. svetskou motivaci, nekdy modifikovanou do podoby odborneho zajmu o dejiny umeni, byva casto vybavena postava, jiz autor pripravi nejake zavazne shledani. Tak se kunsthistorickymi zajmy vedeny vypravec poprve potkava v malostranskem svatomikulasskem chrame s hlavnim hrdinou Arbesova romaneta Svaty Xaverius; kunsthistoricky vzdelaneho pruvodce po chramu ma delat (priznacne nikoli z vlastni vule, nybrz z prikazu nadrizenych) take Josef K. z KafkovaProcesu, ktery tu misto marne ocekavaneho vazeneho bankovniho klienta potkava vezenskeho kaplana. Z pravidla, ze dejove rozvinutejsi setkani se z logiky veci odehravaji v kostele, kde se momentalne nekona bohosluzba, zatimco k prvnimu (byt mozna osudovemu) zahlednuti kohosi dochaziva prave behem techto obradu, existuji ovsem i vyjimky. V Arbesovych Poslednich dnech lidstva dojde k dejove vyznamnemu seznameni vypravece, kneze a zenske hrdinky prave behem mse; naopak Karaskuv Manfred Macmillen zahleda sveho niciveho dvojnika v chrame prazdnem, o to nevysvetlitelnejsi a desivejsi je pro nej jeho nahle zmizeni... (J. Karasek ze Lvovic, Roman Manfreda Macmillena, 1907).

Vedle nedelnich msi, ktere rozkladaji plynuti casu na drobne sedmidenni useky (v cirkevnim smyslu jde o analogii sedmidenniho stvoreni sveta), a vedle specialnich bohosluzeb vyrocnich (vanocnich, velikonocnich atd.), jez rytmizuji cas v souladu s rocnim prirodnim cyklem, se vsak v kostele odehravaji take obrady spjate s nejdulezitejsimi momenty individualni lidske existence: se zrozenim (krest), se zaslibenim se zivotnimu partnerovi - a tudiz i potencialnim vznikem zivotu dalsich (snatek), a konecne se smrti (v kostele probiha prvni faze pohrebniho obradu).

Zejmena posledne jmenovany z "existencialnich" vyznamu kostela priznacne zajima literaturu romantickou. Tak napriklad v Machove epice se objevuje hradni kaple (fakt, ze jde prave o kapli hradni, tu zjevne souvisi s historickou tematikou) vzdy jako misto, kde spociva zesnuly, tedy jako misto pohrebni, smutecni. Ve fragmentarnim Mnichovije to hrobka pod hradni kapli, coz samo o sobe umoznuje zduraznit stisnenost a ponurost mista: popisovana je zelezna mriz, socha ukrizovaneho Krista s oblicejem zastrenym truchlorouskou, hrozive sochy ozbrojencu, ktere predstavuji pochovane zde pany a ktere by mely strezit klid mrtve, zaroven vsak jako by ji chtely zabranit v pomyslnem uniku... Obrazem beznadeje je tu pak zejmena marny zapas slabeho svetla lampy s temnotou: "(...) v ni svetlo nejasne / div ze hori - plapola i hasne; / i zas doutna; - jemu jen se rouha/ cira tma, jenz se vkol hrobky vije; - / casem prchnouc, vpolou odekryje / vsecky hruzy mista tak pusteho; / casem vse zas do roucha husteho / serych noci svira; - az se srdce leka, / kdy pomysli, ta ze tma jej ceka" (K. H. M., Basne a dramaticke zlomky, 1959: 171). Podstatne vice jasu, doslova i prenesene, obklopuje mrtvou Miladu v prozaickem Krivokladu (1834): "Na hlavnim oltari za hustym dymem horelo kolem obrazu, rezbarskym dilem zhotoveneho, ktery svatou Trojici predstavoval, velike mnozstvi svetel az nahoru k sose vzkriseneho Pana Krista, kterazto socha hustym, cernetkanym zavojem byla prikryta a zahalena. Nade vsecko vsak jasnejsi byl obraz svateho Vaclava pestrymi barvami vypaleny ve skle okna, o ktere se parne slunce opiralo; pod nim byl napis: Premyslovec" (K. H. M., Proza, 1961: 43). Rozdil je dan jiz fakticky: kaple je pochopitelne prostorem rozlehlejsim, svetlejsim a zdobnejsim nez hrobka. Vyraznejsi iluminace smutecniho mista v Krivokladu se nam vsak zda souviset rovnez s postupne vyzravajici basnikovou schopnosti ukryt "temne" poly skutecnosti (mj. v souladu s romantickou ironii, jez se v Krivokladu rovnez pomerne casto objevuje; nejnapadneji v kontrastu textu s nasledujicim ironickym metatextovym doslovem) do mene zjevnych, implicitnejsich, a tim intenzivneji pusobicich poloh.

V obou citovanych ukazkach melo setkani s mrtvym v hradni kapli vyraznou ulohu dejovou, jindy je u Machy spojeni cirkevniho prostoru s tematem lidskeho zaniku dejove mene vyznamne, presto vsak temer konstantni. Tak v Maji (1836) je pred kapli na pahorku vyveden odsouzenec, aby se zde tvari v tvar nadchazejici smrti smiril s Bohem. Take fantasticky, prizracny klaster s pripojenym "nakladnym kostelem", ktery se nahle vynori na samem vrcholu Snezky vPouti krkonosske, je sidlem mrtvych, jednou do roka zazracne ozivajicich mnichu, schopnych sdelit "vsechno, co jste jiz tak davno dychtil zvedeti" (Proza: 111) - tedy, ac to neni vyslovne receno, bezpochyby objasnit mysterium smrti a posmrtneho zivota; je take vlastne jednim ze serie preludu, v jejichz zajeti hrdina posleze zahyne.

Podobne spojeni je charakteristicke i pro Machovu lyriku, v niz mj. nachazime dve basne venovane Svatovitske katedrale. V obou je tento chram opet predevsim "pohrebistem" - ustrednim mistem a interpretacnim klicem je tu "hrobka kralu a knizat ceskych", jak ostatne zni nazev chronologicky prvni z techto basni. Starsi text je rovnez v hojne mire vybaven rekvizitami, cinicimi z chramu zminene "misto desive": "dvanacta hodina bije (...)/ Hruzne z veze sejcek skuci,/ mezi hroby vichr fuci:/ ja pak v chrame stojim sam" (K. H. M., Basne a dramaticke zlomky: 109; dale cit. jen cis. stranky). To se vsak tyka hlavne prvni casti basne, zatimco po vstupu do samotne hrobky, pri fiktivnim spatreni mrtveho, bile obleceneho krasneho jinocha v otevrene rakvi, se ladeni meni: na misto hruzy nastupuje melancholie, soucit s predcasne ukoncenym zivotem a s konecnosti lidske existence vubec: "Jeste ruka drzi mece,/ on vsak zapomnel jiz sece/ krute, nezna boj ni strast./ Mrtve oko otevrene/ vzhuru k nebi jest oprene,/ jak by hledal tam svou vlast." V zaveru scenu elegicky zahaluje smutecni zavoj - metafora cernych sten: "Cela hrobka, vsecky steny/ cerne stoji obestreny,/ cerny zavoj kol se dme" (109-110). Uvnitr hrobky ceskych kralu a knizat rozjima rovnez lyricky subjekt druhe, pozdejsi basne, nazvane V chramu; jeho "trudny cit" ma vsak, navzdory nekterym opakovanym motivum (vcetne opakovane rymove dvojice "chram - sam"), ponekud odlisne zabarveni. Zatimco predchozi text se orientoval predevsim na obecny existencialni vyznam chramove hrobky, tj. symboliku vseobecneho udelu individua, nyni akcent spociva na faktu (v prvni basni jen lehce naznacenem: jednak nazvem, jednak oslovenim "vy mocni lvove"), ze pohrbeni jsou zde cesti vladari, tedy symboly slavne narodni minulosti: "Pri kazdeho nohou kamenny spi lev/ co umdlela sila i ukrotly hnev./ Slavy zasle stin i pulnocny strach/ obletuje otcu mych zlehceny prach.// Nestastneho syna vsak pravicet mdla,/ sila ust jeho jen skripeni ma" (183). Tema osobniho zaniku zde tudiz splyva s tematem zaniku (nebo aspon pouheho zivoreni) naroda, chram se stava symbolem historie.

Cesta k tomuto pomerne frekventovanemu (zdaleka nejen machovskemu) historickemu vyznamu stavby nemusi ovsem vest pokazde pres "hrobku", misto posledniho odpocinku; i u samotneho Machy vystupuje ve stejne roli napriklad take hrad, konkretne Karluv tejn (135). Co obe budovy jinak rozlicneho charakteru a funkce cini v tomto pripade nositelem jedne a teze konotace, je reprezentativnost a s ni ruku v ruce jdouci trvalost. Veky pretrvavajici stavba je vnimana jako svedek dejin: mlcky shlizi na okolni hemzeni, bez hnuti pretrvava stridani dob priznivych i nepriznivych - a v casech obzvlast zlych pripomina jejich pomijivost, stavajic se tak zdrojem nadeje.

V teto roli se motiv chramu (jednak jako zmineny symbol historie a jejiho nezadrzitelneho postupu, jednak jako synekdochicky symbol ohrozeneho "draheho mista" - domova; nikoli nahodou byva touto lokalitou Praha, tedy opet zastupny synekdochicky symbol cele ceske zeme) objevuje v hojne mire kuprikladu v poezii vznikle za nacisticke okupace. Za vsechny ostatni pripomenme Svetlem odena (1940) a Kamenny most (1944). Zde se obcas objevi i prima aluze na zminene "svatovitske" basne Machovy ("hrobka kralu" a typicky machovska "truchlorouska" v Ceske modlitbe ze sbirky Zhasnete svetla, osamely pobyt nad hrobem v katedrale z prvniho zpevu skladby Svetlem odene). Slavna minulost vsak na rozdil od casu Machovych tentokrat jiz neni a nemuze byt jen oplakavana, lyricky subjekt se s ni intimne ztotoznuje, zaklina ji, vola na pomoc ("ty mrtve, skryte v mlhach listopadu,/ by dneska opet stali blizko nas" - Ceska modlitba, in J.S., Dilo 3, 1958: 38). Nekdejsi machovska existencialni symbolika "mrtveho oka vzhuru k nebi opreneho" se v dobovem kontextu transformuje ve vyraz nadeje na narodni preziti: "Spatril jsem vsak hrob a bez rozpaku/ sel jsem k nemu, byl jsem v chrame sam,/ strevic mrtvych podoba se vraku,/ ale jeho spicka miri ke hvezdam" (prvni zpev Svetlem odene: 167). Rovnez napriklad Karel Capek, autor jinak pramalo nachylny k patosu mystickych dojmu, v jednom ze svych poslednich novinovych prispevku hleda utociste pred hruzou nadchazejicich casu ve vzpomince na davny zazitek ve Svatovitske katedrale: na pruvod starych kanovniku, zpivajicich svatovaclavsky choral, "Nedej zahynouti nam ni budoucim" (Svaty Vaclav, 18. 12. 1938, in K.C., Na brehu dnu, 1978). Cas jako prislib nadeje se priznacne vteluje do posvatnych mist a deju, at jiz posvatnych ve smyslu doslovnem (do prostoru cirkevnich a predmetu ci deni s nimi asociovanych; vzpomenme slavneho Halasova verse "Myslete na choral"), nebo ve vyznamu prenesenem - treba do uznavanych symbolu narodni kultury, jakym byla v teze dobe kuprikladu osobnost Bozeny Nemcove.

Ani chram vsak nedokaze donekonecna odolavat zubu casu. Prave predurcenost k trvani vytvari s realnym (nahlym ci pozvolnym) zanikem kontrast obzvlast pusobivy, jejz dobre znal, jak jinak, romantismus: pripomenme, ze i onen fantasticky klaster s chramem v Pouti krkonosske je "polozboreny". Motiv zborenych chramu ale pozdeji zaznamename kuprikladu tez u Otokara Breziny, tedy autora pohybujiciho se predevsim na pude primarni symboliky cirkevni stavby, jejiho oznacovaneho.

V predchozi kapitole jsme rekli, ze cirkevni stavba je vyjimecna svou symbolickou funkci; tato vylucnost se nemuze nepromitat do jejiho vzhledu. Kostel je tudiz mistem napadnym a charakteristickym; vzdyt co jineho spatrime obvykle z dalky nejdrive a co se nasemu pohledu nabizi jako posledni ve chvilich, kdy nejakou obec opoustime, nez kostelni vez? Jakozto napadne, tudiz inspirujici, a zaroven tez lokalne charakterizujici misto se kostel casto objevuje v uvodnim versi folklornich pisni, a to bez ohledu na existujici ci absentujici souvislost s tematem versu nasledujicich. (Uvedme priklad tematicke navaznosti: "Ha ty svaty Vavrenecku/ stojis na peknym kopecku/ Vychazeji panny z tebe/ jako handelove z nebe", ale take priklad jeji neexistence: "Mrakovska vez prevysuje kopce/ at si chodi za mou milou kdo chce".) Podobne funguje motiv kostela v tzv. poezii ohlasove, pripadne v dilcich, ohlasove stylizovanych pasazich del jinych, napriklad na zacatku HavlickovychTyrolskych elegii: "Ten borovsky kostelicek stoji na vrsku". Pro uplnost dodejme, ze analogicky se ve folkloru vyskytuje i jina opticky napadna a pro zivot komunity vyznamna (byt jinym zpusobem) stavba - zamek: "Ten chlumecky zamek je za lesem" apod. Z bezneho a obecne znameho folklorniho vyuzivani motivu kostela se pote dodatecne rodi dalsi konotace, totiz prave sepeti s lidovou pisni - a se vsim, co tato pisen muze reprezentovat. V tomto folklorizujicim zabarveni pak prozivame "ladovskou" idylu typicky ceskeho vesnickeho kostelika, duverne znamy "kostelicek" - synekdochicky symbol zazitkoveho ukotveni v bezpeci domova, nejcasteji v prostoru a case detstvi.

Primarni symbolika cirkevni stavby

Pote, co jsme se pokusili o malou inventuru sekundarnich vyznamu cirkevnich staveb, o prehled konotaci, jez se k temto stavbam poji bez ohledu na celkove tematicke zamereni dila, musime se vratit zpet k tomu, z ceho tyto konotace zjevneji ci zastreneji vychazeji: k cirkevni stavbe jakozto predmetu symbolickemu nejen literarne, resp. umelecky, nybrz symbolickemu jiz ze sve vlastni podstaty, sveho vlastniho urceni.

V nejobecnejsi rovine plati o krestanskem chramu charakteristiky, jejichz prehled nastinil jednou zde jiz citovany Luc Benoist (1995): posvatne se poji s predstavou stredu sveta a jeho osy, symbolicky vyznam tedy ma horizontalita i vertikalita. V horizontalni rovine je tedy symbolicke jiz samo umisteni stavby: ve stredu obce (jez zrejme v tomto smyslu zastupuje univerzum, ohraniceny prostor reprezentuje prostor nekonecny), na hore (jez podle Benoista "symbolizuje soucasne stred a osu sveta" - 1995: 57), pripadne, dodejme, v nejakem centralnim, uzlovem bodu pomyslne osy casove (na pamatku nejake vyznamne udalosti); svuj vyznam ma pochopitelne take orientovanost pudorysu. Vertikalita vezi, sloupu, kleneb pak znazornuje stoupani vzhuru k Absolutnu, odpoutavani se od zemske tize a od pozemskych zajmu.

Krestanske nabozenstvi na tuto obecnou symboliku, jejiz charakter je, jak muzeme pozorovat, povytce ikonicky, navazuje a zaroven ji modifikuje: kombinuje ji totiz s indexovymi poukazy k biblickym pribehum. Tak napriklad orientovanost stavby k vychodu slunce je soucasne orientaci k Bozimu hrobu; rovnez kriz, "nejobecnejsi geometricky symbol", ktery "ve vsech tradicich predstavuje Univerzalniho cloveka" (Benoist 1995: 57), se ustrednim ztelesnenim krestanstvi stal proto, ze je take a predevsim metonymickym, indexovym symbolem Kristova umuceni. (V teto souvislosti je zajimave, ze podle mineni mnoha odborniku skutecny popravci nastroj, na kterem Jezis zemrel, nemel podobu toho krize, jejz zname z vetsiny cirkevnich vyobrazeni: horizontalni brevno bylo udajne umisteno az na vrcholku vertikalniho, takze vzhled pripominal pismeno T. Je-li tomu tak, potom doslo k pozoruhodnemu prizpusobovacimu a slucujicimu procesu: do podoby predmetu, symbolizujiciho posvatny dej, jenz se na nem odehral, se dodatecne promitla ona zakladni symbolika geometricka, v niz se vertikalita a horizontalita musi navzajem protinat.)

Literarni podoby oznacujiciho; "kamenna basen" a "maly prosty kostel"

Je na case porozhlednout se po literarnim ztvarneni vzhledu a charakteru chramove budovy v tech dilech, ktera vedome tematizuji jeji primarne symbolicke poslani. Mnoho prikladu nam v tomto ohledu nabizi tvorba Julia Zeyera; k vykladu jedne ze zavaznych opozic, jez se nam uvnitr tohoto tematu rysuji, mohou poslouzit dve jeho versovana epicka dila - Karolinska epopeja, publikovana r. 1896 (zejmena cast nazvana Roman o ctyrech synech Ajmonovych), a Troje pameti Vita Choraze z r. 1905.

Jeden z polu, o kterych chceme hovorit, se bezdecne objevuje jiz v Heinove prirovnani reku eposu o Nibelunzich k majestatnim gotickym katedralam. V uvodu keKarolinske epopeji Zeyer Heina cituje: "(...) Pomyslete si, ze by byla jasna letni noc, hvezdy blede jako stribro ze by se rojily na modrem nebi, a goticke katedraly z cele Evropy ze by se sesly na nesmirne sire plani: tise ze by se tu blizil chram strasbursky, kolinsky dom, zvonice florentska, katedrala rouenska atd. a ze by se hezky dvorily svatyni Matky bozi parizske, ze by se pak rozvasnily a pojednou navzajem se rdousily a ze by Notre-damsky chram v zoufalosti obe sva kamenna ramena k nebi pozvedl, mece se chopil a razem nejvetsimu z tech domu hlavu z trupu srazil... Ale ne, vy nedovedete si pojem uciniti o hlavnich osobach toho epu" (Karolinska epopeja I, Spisy J.Z. 19, 2. vyd., 1905: 1). Zeyer zde Heina cituje s polemickym zamerem: vyvraci totiz nazor o hodnotove nadrazenosti vytvoru nemeckeho stredoveku nad stredovekem francouzskym, jehoz eposy hodla nas basnik v Karolinske epopeji priblizit ceskemu publiku. Podstata tohoto sporu presahuje ramec nasi prace. Zajimat nas vsak bude ta cast argumentace, kde autor jako by se prece jen snazil "omluvit" pripadne nedostatky francouzskeho eposu, pricemz se pozoruhodnym zpusobem rozepisuje o katedrale a jejim miste ve francouzske stredoveke kulture: "Odysseu utvorila cela Hellada, jako pyramidy Egypt a Notre-Dame a jine katedraly krestanska Francie. Ta vtelila se vsak tak uplne, tak dokonale v kamenne sve basne, ze nenalezla uz stejne sily, stejne vyse (...) pro slovo (...). Soustredila se ve svou viru a hrdiny sve potrebovala jen na obranu toho, co ji bylo nejsvetejsim, totiz te viry. Chtela v prvni rade stanek pro sveho Boha, jeho andely a svate, pak teprve si vzpominala na ty, jiz bojovali za toho Boha, nejprvnejsi byla ji modlitba, pak teprve chvalila rame, ktere chranilo svatyni" (5). V intenci dane uvahy se tedy katedrala jevi predevsim jako ono v minule kapitolce zminene, v podstate sekularizovane svedectvi o vyspelosti prislusne esteticke kultury (v 19. stoleti se priznacne uvazuje o esteticke kulture urciteho naroda). Mezi radky tu vsak muzeme vycist take jednu z moznych definic chramu, ktera se tyka jeho primarniho symbolickeho urceni: katedrala je prezentovana jako "stanek" Boha, jinak receno bozi pribytek. Pribytek by mel byt dustojny sveho obyvatele, proto musi byt velkolepy, ma byt "kamennou basni", jejiz vybudovani si pravem zaslouzi soustredeni sil celych generaci.

Jako "kamenna basen", resp. "kamenna modlitba" ci "zulou psany zpev" vyhlizi pote chram, ktery na brehu Ryna stavi z boziho prikazu Renald - hlavni postava Romanu o ctyrech synech Ajmonovych z prvniho dilu Karolinske epopeje. Je to "chram nevidane krasy: les to byl,/ les sloupu stihlych, klenby nesoucich/ jak nebe smele v oblouk sepjate/, a oblouky ty pronikaly se/ a lomene tvorily sklepeni,/ jez zdalo se, ze nevi, co to tiz./ Chram zdal se z kamene byt modlitbou,/ jez od zeme se nesla k oblakum,/ a kazdy kamen prodchnut myslenkou/ tvar kvetiny mel, hlate, zvirete,/ byl symbolem, a cela budova/ se zdala dusi mit a mluvy dar,/ se zdala hymnus byti vitezny,/ jenz hlasal, hmoty tupe tihnuti/ v stred vlastni svuj ze prekonano jest, / ze k svetlu, k slunci touha pudi ji,/ ze produsnena, sama duchem jest.(...) Buh vznitil jiskru v obraznosti me/ a kaze mi, bych zulou napsal zpev/ o hmoty rozvoji a zdusneni,/ o nadeji a spase clovectvi! " (578). V podobnem stylu se nese dalsich priblizne sest stranek, na nichz se podrobne lici vznikajici stavba: architektonicke prvky se vsemi detaily, sloupy, hlavice, klenby, obrazna znazorneni a jejich mysticky smysl; tim je opakovane ono "vzpinani se vzhuru", pretvareni branici se hmoty v nejvyssi hodnoty duchovni. Tento proces je ostatne charakteristicky nejen pro samu stavbu, nybrz i pro Rad sveta, ktery ma byt timto chramem znazornen. Rad se tu totiz jevi jako vzestup po hierarchii zivotnich forem: od nezive prirody pres risi rostlin, zivocisstvo az k cloveku. I tento nejvyssi vyvojovy clanek, clovek, speje vzhuru, tj. k dokonalosti: jako individuum prochazi skrze omyly a tapani az ke konecnemu prozreni, k Bohu a spase - tuto jeho cestu zachycuje Renald v kameni coby "basen cloveka"; lidske spolecenstvi, jehoz dejiny jsou tu pomerne detailne vyliceny a do chramovych sten vryty pod nazvem "basen lidi", pak prekonava nejrozmanitejsi stadia boju, utlaku, krivd, falesneho modlosluzebnictvi. Jeho vyvoj usti ve vizi boziho kralovstvi na zemi, pozemskeho raje rovnosti, volnosti a bratrstvi.

Uhrnem muzeme rici, ze v Romanu o ctyrech synech Ajmonovych se do krajnosti naplnuje uloha chramu byt symbolickym obrazem univerza ("Chram jeho v malem velkym svetem byl", 579). Vse prostupujici vertikalita, tykajici se, jak jsme prave videli, v symbolicke rovine take osy casove, se tu nejtesneji spaji s horizontalitou liceneho, jakoby simultanne vnimaneho materialniho chramoveho prostoru, v nemz se vedle sebe kupi a pozornost upoutava nesmirne mnozstvi zajimavych a vymluvnych detailu. Jednotici idea je ztelesnovana skrze bohatou rozmanitost toho, co ji vyjadruje. Takove mnozstvi prvku muze ovsem do sebe pojmout toliko chram veliky; a je to, jak z liceni vyplyva, chram zajiste nadherny, honosny, velkolepy.

O vzhledu kostela, ktery kdesi v jiznich Cechach stavi vypravec a zaroven hlavni postava Trojich pameti Vita Choraze (in Ossianuv navrat a jine basne, Spisy J.Z. 22, 1905, 2. vyd.), se toho naopak rika jen malo. I zde se pripomina nabozenska symbolika teto budovy, je vsak podana toliko ve svem elementarnim, abstraktnim zobecneni: "v sve tezke siri znaci basis zemi,/ sloup, rostouci z ni vzhuru k architravu/ tak volne svetlem, vanoucimi vetry -/ to cloveka jest obraz vztyceneho,/ sam architrav, kam sloup se vzletne snazi,/ jest symbol nebe, nad sloupem a basi/ je povznesen a nad nim v slave truni/ pak trojhran tympanu. Trojice svate/ taj nevyzpytny tak se zobrazuje,/ tim konci chram a jako velke amen/ kriz nad nim cni do hlubin nekonecna..." (70). Stroha jednoduchost verbalniho popisu tu koresponduje s povahou stavby, jejiz zadavatel zada "kostel zde na venkove (...) jen maly, prosty", ovsem osobity a ladici s okolni krajinou: "(...) Neco kratce sveho/ by miti mel, cos souhlasneho zcela/ s tou kolem krajinou (...)" (69).

Rozdil mezi Renaldovou velkolepou katedralou a Chorazovym malym prostym kostelem lze snadno zduvodnit mistni a zejmena casovou odlisnosti prostredi, do nehoz jsou oba pribehy zasazeny. Na rozdil od nabozensky vzniceneho stredoveku, jehoz etos i patos se Zeyer pokusil priblizit v Karolinske epopeji, je Vit Choraz priblizne autorovym soucasnikem, zije tedy v sekularizovane, pragmaticke, strizlive dobe, ktera nepreje stavbam budovanym pro vecnou slavu bozi. (Dodejme, ze v hrdinove zivote sehrava fatalni roli jeste jeden kostel - v jakemsi horskem meste v Tyrolich, kostel, jehoz chudobu a zanedbanost muzeme, chceme-li, vnimat rovnez jako dobovy priznak: "kostel (...) chudy byl a temny/ a vetchy, plny plisne, opusteny", 56. Krome toho ma ovsem prave ponurost, ba odpudivost tohoto chramoveho prostoru svou funkci v kontrastu, v nemz na stejne strane ucinkuje i zamerna neokazalost kostelika Chorazem budovaneho; o tom vsak budeme mluvit az za chvili.) Take deje, ktere se v techto casech odehravaji mezi postavami, v nicem nepripominaji (aspon na prvni pohled) heinovske strety a souboje majestatnich katedral: normy literarniho ztvarneni soucasnosti nepreji hyperbolam, iracionalnu a fantastice. Vyzaduje se "realna", pravdepodobna motivace: napriklad Choraz je vyskoleny architekt z povolani - zatimco stavitelske schopnosti Renalda, rytire a valecnika, byly zjevne soucasti a vysledkem boziho zameru, zazrakem, takze ptat se po jejich puvodu nema smysl. Rozdilni jsou i "objednavatele" stavby: v pripade Chorazove je to konkretni venkovsky slechtic, ktery "neni prilis bohat" (prave omezenymi financnimi moznostmi zduvodnuje, ze kostel ma byt jen maly a prosty), zatimco Renalda povolava k jeho dilu "biskup", jehoz tajuplne, temer preludne zjeveni nas nenechava na pochybach, ze jde o archetyp mystickeho starce - zvestovatele.

Casova vzdalenost dejiste obou skladeb a jejich zanrova odlisnost (jednou jde o imitaci stredovekeho eposu, podruhe bychom mohli snad pouzit puskinovskeho oznaceni "roman ve versich") by mohla uspokojive objasnit priciny, proc maji kostely, jejichz budovani se tu popisuje, tak odlisny charakter. Polozme si ale otazku, zda tento rozdil zaroven nevyjadruje, z hlediska basnikova zameru mozna jen bezdecne, nejaky obecneji platny vyznam; zda tu nejde o dve ruzne varianty oznacujiciho, ktere za urcitych okolnosti mohou poznamenat rovnez pojeti oznacovaneho?

Pro kladnou odpoved svedci zname historicke spory, vedene mezi ikonofily a ikonoklasty o pripustnost chramove vyzdoby; kostel jakozto "misto krasne" (kterouzto konotaci jsme pripominali vyse) nebyl puvodne vubec samozrejmosti. Hlavnim protiargumentem byla, v souladu s tradicemi Stareho zakona, nezobrazitelnost Boha, jenz se jakozto entita netelesna a absolutni vymyka lidske predstavivosti. Zastanci zobrazeni pak operovali didaktickou, a tudiz i misijni funkci: materialni vyobrazeni jsou informaci o biblickych pribezich a osudech svatych, jsou "pismem chudych", slouzi k zasveceni negramotnych. I v ramci cirkevniho uceni se vsak paralelne prosazovala take jina, tentokrat jiz esteticka hodnota vyzdoby, jiz byl prisuzovan sakralni vyznam: umeni velebi Boha svou krasou, je tvoreno k jeho vetsi slave, schopnost tvorit a vnimat krasu povznasi cloveka do vyssich sfer, rad formy je obcas pojiman jako prime vteleni radu bozskeho. Spor nebyl jen prechodnou zalezitosti, v niz by ikonofilove byli zvitezili s konecnou platnosti: ikonoklasmem jsou vice ci mene poznamenana reformacni hnuti - v neposledni rade pro podezreni, ze vic nez o slavu bozi jde cirkvi o reprezentaci jeji vlastni slavy a moci. Vynoruji se pak dalsi otazky: je snad Buh, v krestanskem pojeti ex definitione vsudypritomny, pritomen nekde vice a jinde mene? Nachazi vetsi zalibeni v nadhernem chramu, nebo v chude zdobenem kosteliku ci male kaplicce? Co vlastne znamena pritomnost bozi, co je (podle umelecke literatury) v bytostne symbolicke krestanske cirkevni stavbe jejim oznacovanym?

Oznacovane: zakladni hodnoty krestanstvi
Setrvejme jeste chvili u obou Zeyerovych stavitelu chramu (mineno doslovne, nikoli "brezinovsky"). Kdyz si pozorne precteme liceni jejich vytvoru, s urcitym podivem zjistime, ze ackoli obe budovy maji bez jakychkoli pochyb byt kostely krestanskymi, ze samotneho vzhledu jejich jednoznacnou vazbu prave na krestanske (a tedy jiz zadne jine) nabozenstvi dost zretelne nerozpozname. Smerovani vzhuru, jez spojuje rozmanitost sveta v chramu Renaldove, prece patri mezi archetypalni univerzalie sakralna; strohe liceni symboliky, jimz se prezentuje kostel Chorazuv, pak pusobi takrka jako vycet techto univerzalii, podobny citovanemu vykladu Benoistovu. (Za jediny ryze a vylucne krestansky prvek - u vedomi faktu, ze rovnez jmenovany "kriz" je symbolem obecnejsi platnosti - bychom mohli povazovat zminku o "Svate trojici".) V jednom ani druhem pripade se nedocteme nic o biblickych vyjevech, o obraznych znazornenich zivota Kristova a svetcu, jimiz by byl kostel vybaven, a jez by tudiz slouzily jako identifikacni znaky verouky. Co tedy cini oba kostely ocividne a jednoznacne krestanskymi? Nepochybne zacleneni do kontextu dila: do zivotniho pribehu postavy, pricemz tento pribeh je, videno v obecnych konturach, konkretizaci zminene "basne cloveka", tedy licenim jeho cesty ke konecnemu prozreni: k uvedomeni si praveho smyslu krestanstvi, k vedomemu a intenzivne prozitemu prijeti jeho postulatu.
Zivotni pout stredovekeho reka hrdinskeho eposu na jedne strane a osudy nenapadneho cloveka moderni doby na strane druhe se ve svem konkretnim prubehu ruzni podobne, jako se od sebe lisi stavby jimi budovane, a prece navzdory rozdilnym udalostem a jejich nesrovnatelnemu "meritku" jsou v hlubsi rovine svym zpusobem analogicke. Renald je, pravda, od sameho zacatku krestanskym rytirem, bojovnikem ve sluzbach Karla Velikeho, siriciho krestanstvi v pohanskych3 zemich. Neni jim vsak z vlastniho rozhodnuti, nybrz se jim stal jaksi samovolne - pouhym faktem zrozeni ze slechtickych predku. Proto take v popredi jeho uvah a cinu nestoji rozvazovani o Bohu, ale osobni i rodova cest, kterou nejednou s mecem v ruce brani i proti samotnemu, lidsky chybujicimu, vladari. Vit Choraz je na pocatku versovaneho romanu krestanem nanejvys, jak se rika, "matrikovym"; ve svetske dobe se oddava svetskym zalezitostem, at jiz jde o vykon povolani nebo o kultivovanou zabavu. Jeden ani druhy nejsou stastni: prvnim zmita neresitelny svar navzajem neslucitelnych imperativu, rozpor mezi pozadavkem bezvyhradne poslusnosti a oddanosti k panovnikovi, a mezi stejne silnou povinnosti nenechat bez odvety zadnou z utrpenych urazek; druhy pak strada obycejnou nudou a pocitem prazdnoty.
U obou dochazi k obratu: Renald se po letech boju konecne smiri s Karlem, na jeho vyzvu se odebira do Svate zeme - a zrika se sve valecnicke slavy, pokorne touzi zustat v anonymite, kaje se, ze prolil tolik krve, a pote radu let obetave slouzi tem nejubozejsim: nakazenym v "morovem meste". Teprve pak je skutecne zasvecen a vyvolen, na dukaz a za odmenu povolan ke stavbe zmineneho chramu. Po jeho dokonceni nasleduje jiz jen odchod do vecne blazenosti, vytouzena smrt (je to smrt nasilna: zabiji jej pomocnici, lacni prisvojit si jeho zasluhy - hrdina Renaldova formatu zrejme nemuze dost dobre zemrit seslosti vekem). Pribeh Chorazuv je civilni, psychologictejsi a, jak uz jsme rekli, "realistictejsi" (ve srovnani s cetnymi bajnymi prvky, jimiz je prostoupen epos) variantou Renaldova zasveceni. Z vsednodenni otupelosti vytrhne Vita Choraze silny milostny zazitek, vasniva noc s neznamou zenou, ktera vzapeti mizi a kterou dlouho touzebne a neuspesne hleda - mj. v onom jiz zminenem zanedbanem klasternim kostele v Tyrolich, o nemz mu napsala v jedinem odeslanem dopise a kde si v jejich stopach precte napis na krizi, upenlivy vykrik: "Slitovani, Kriste! " (Ke konci romanu pak, tentokrat jiz nahodou, prave v tomto kostele rozpoznava svou nekdejsi lasku ve sboru zpivajicich reholnic.) Po marnem hledani ve snaze zapomenout prohyri majetek, z financni nezbytnosti se uchyluje na sve skromne dedictvi: do maleho petrinskeho domu v Praze, jejiz magicka atmosfera, mnozstvi oknem pozorovanych kostelnich vezi a hlahol zvonu obraceji jeho mysl nejdrive k zajmum o historii umeni, pote i k vecem duchovnim. Pousti se do cetby krestanskych mystiku (nejdrive, pravda, bere do ruky knihu, kterou kdysi spatril v pokoji sve milovane v benatskem palaci) a v intencich jejich uvah zacina rozjimat nad zivotem a jeho smyslem. Tehdy dostava zakazku na kostel - tedy ve chvili, kdy je jiz do znacne miry "pripraven", avsak na rozdil od Renalda jeste ne dokonale "zasvecen"; konecne faze probihaji az behem stavebnich praci. Podobne jako se Renald zrekl svetske proslulosti, odvrhuje Choraz sve vysadni spolecenske postaveni a jako rovny s rovnymi se bratri se stavebnimi delniky. Od jednoho z nich se mu pote dostava rozhodujiciho pouceni, prikladu, ktery mu razem osvetli nejhlubsi, tj. eticky smysl krestanstvi. Pro zdanlivou neobratnost a neschopnost opovrhovany, ve skutecnosti vsak, jak se ukaze, vazne nemocny, skoro slepy delnik totiz odmita odjet na leceni, jez mu Choraz mini zaplatit, a sve rozhodnuti zduvodnuje nasledujicimi slovy: "Je matka stara, nohy sotva vlece,/ a nemam, kdo by ved me na stanici/ a posadil me do sameho vozu./ Tam tolik vlaku jezdi, masin huci,/ a nevidim! Pod kola prijdu jiste.../ Ne o muj zivot jde, kez se mnou konec! / Vsak masinista do trestu by prisel/ a o chleba, a ma snad zenu, deti.../ Tak nepojedu..." (81- 82).
Pomineme-li coby dusledek zanrove odlisnosti rozdil v aktivite hlavnich hrdinu (Renald sam osobne pecoval o nakazene, Chorazovi musi k prozreni stacit priklad krajni nesobeckosti, jejz mu poskytl nekdo jiny), muzeme rici, ze oblouk jejich pouti za ocistne spasnou virou se dovrsuje ve stejnem bode: ve chvili, kdy dospivaji k myslence sebeobetovani, pokorneho podrizeni vlastnich zajmu ucinne lasce k bliznim. Prave tato hodnota predstavuje u Zeyera vlastni obsah krestanstvi, napln Kristova poselstvi, specifikum, jimz by se toto nabozenstvi melo eventualne lisit od jinych - a predevsim od bezverectvi. (Neni tomu tak pochopitelne pouze u Zeyera - a take ne jenom v literature. Zeyerovske priklady jsme zvolili naopak proto, ze nabizeji interpretaci takrikajic "klasickou".)
Ve svetle takto pojateho krestanstvi, tj. takovehoto "oznacovaneho" cirkevni stavby, pak zjevne neni pouhym dusledkem dobovych realii, ze Choraz stavi kostel neokazaly, maly a prosty, a ze tak malo mista venuje liceni jeho vzhledu. Nechlubi se vysledkem, zduraznuje jenom lasku a vroucnost, ktere provazely jeho usili: "A prislo k stavbe kostela. Co rici/ o jeho osnove a provedeni?/ Jen to, ze cinil vse jsem s velkou laskou,/ ze nevzesla mi z toho zadna slava,/ ze neproved jsem zadne velke dilo./ Je proste, zbozne slovo take dobre,/ ac treba neni porovnat jej s zalmem./ Kdo hody strojit nemuze, dej chleba./ Ja stavel chram tak vroucne, jak se modlim..." (79-80). Prostota, skromnost, neokazalost jsou zde aktualizovanymi vyznamy, jez zajiste velice tesne koresponduji s nejzakladnejsi hodnotou vyse jmenovanou. (Tim nechceme rici, ze by se stavitel velkolepe katedraly Renald krestanskym idealum snad nejak "zproneveroval", hodnota oprosteni je v jeho pribehu toliko vtelena do jinych, predchazejicich dejovych motivu.)
Vsimneme si: tim, k cemu se po mnoha zivotnich peripetiich obtizne dopracoval vzdelany hlavni hrdina: pochopeni etickeho imperativu krestanstvi, tim je v Trojich pametech vybavena jako zcela prirozenou, vrozenou, samozrejmou vlastnosti jina postava: onen ubohy nemocny delnik, evidentni prostacek. Dodejme, ze se synovym sebeobetovanim spontanne souhlasi a jeho argumenty o ohrozenem "masinistovi" opakuje i jeho matka - nemene prosta, ba retardovana, ktera se vypraveci puvodne (pred objevenim moralni vyspelosti obou) jevila jako "zena poloblba" (81). Schopnost ztotoznit se s pravym smyslem krestanstvi tedy neni podle Zeyera (a rady dalsich autoru) vazana na intelekt, spis jako by tu platila neprima umernost: v jedne ze Tri legend o krucifixu (1895), v Samku Ptakovi - basnivem prevypraveni jedne ze slovenskych pohadek Bozeny Nemcove - je protagonistou vysmivany a pronasledovany ubozak, neschopny domluvit se lidskou reci (zato rozumejici reci obyvatel vzduchu: ptaku), prostacek, ktery nerozeznava mezi doslovnym a obraznym vyjadrenim, a proto se zamerne pousti po cestach co nejvic zarostlych trnim, ktery nezna ani rozdil mezi socharskym vyobrazenim a zivym clovekem a ve sve prirozene dobrote se chce s klasterni sochou Krista (priznacne je to opet socha zrejme umelecky neprilis cenna, a tudiz zanedbana, pohozena mezi starymi kramy) podelit o skromnou veceri. Prave jemu se dostava viditelneho znameni svatosti, zazraku: Kristus sestupuje z krize a opakovane prijima jeho pozvani, stava se jeho hostem. Zretelne tu slysime ozveny biblickych slov o "blahoslavenych chudych duchem", o "poslednich, kteri budou prvnimi v nebeskem kralovstvi" apod. Postavy typu zmineneho slepeho delnika nebo Samka Ptaka jsou ztelesnenim pojeti krestanske viry jakozto zalezitosti intuice a citu, prosteho nezkazeneho srdce; jak uvidime dale, v podobe obzvlast vyhranene mohou zastupovat celou jednu linii literarniho pojednani a zpracovani nabozenskeho tematu.
Coz ale pochopitelne znamena, ze existuji i moznosti jine, ze uvnitr toho, co je primarne oznacovano cirkevni stavbou, probihaji urcite delici cary; jedna z nich vyznacuje protiklad citu a rozumu, neboli opozici viry spontanne citove prozivane, samozrejme, a viry racionalne reflektovane, nejednou provazene pochybnostmi a otazkami. Jina hranice od sebe oddeluje prave zminenou viru spontanni, "prostou", od citoveho prozitku extatickeho vytrzeni, mysticke extaze. Tato a pripadna dalsi rozhraniceni odvozujeme, jak jsme si vyslovne uminili, nikoli snad cestou spekulativni, nybrz na zaklade pozorovani literatury: kazde z takto vymezenych oblasti odpovida urcity typ literarniho pojeti religiozity. Zaroven si vsak musime byt vedomi, ze samo stanoveni hranic ma sve problemy. Jiz na prvni pohled je patrne, ze napriklad prave zminena klasifikacni kriteria (cit versus racionalita a cit prosty, umirneny jako protiklad extaze) sleduji navzajem odlisne a nesoumeritelne aspekty, takze jejich aplikace na literarni univerzum by nemohla vydelit nejake "ciste", vzajemne se neprekryvajici skupiny del. Napriklad poezie mysticke extaze je vic nez cim jinym prave reflexi - ovsem reflexi nikoli stroze intelektualni, nybrz provazenou a podnecovanou citovym zanicenim. Na druhe strane dila, ktera radime do oblasti viry reflektovane, tam spadaji pro hledacske a pochybovacske otazky, ktere (nekdy jen implicitne) kladou, zatimco samy tyto otazky a nalezane odpovedi byvaji provazeny vypjatymi emocemi: pochyby a hledacstvi, zejmena ve sfere natolik existencialne zavazne, maji silnou emotivni ucinnost. Uhrnem receno: vymezeni zminenych opozic nam ma poslouzit jako pracovni nastroj, v zadnem pripade vsak nesmi byt chapano jako dogma, jako delitko presne a bezezbytku kopirujici stav literatury samotne; jeji skutecnost je, jako vzdy, mnohem pestrejsi, bohatsi a "splyvavejsi".
Harmonicky svet spontanni viry a zboznosti V nadchazejici kapitolce budeme sledovat onu cestu, na kterou jsme narazili v zaveru nasich zeyerovskych rozvazovani. Uvazovat hodlame o pripadech, kdy tematizovana krestanska vira je pro toho, kdo ji vyznava, necim zcela samozrejmym, stejne jako jsou pro neho mimo jakoukoli pochybnost samozrejme povinnosti z ni vyplyvajici, at uz jde o postulaty eticke, nebo o pozadavky cirkevnich obradu. O zakladni funkci kostela se tu nepochybuje, ta je jasna a dana (na rozdil od obrazu viry nemene uprimne a mozna v dusledku protrpene reflexe jeste intenzivneji prozivane, ktera vsak casto hleda pribytek bozi jinde nez v chramu, cimz problematizuje cirkevni stavbu v jeji primarni symbolicke funkci, stavi otazku nad bezpodminecnou jednotou oznacovaneho a oznacujiciho).
Takto samozrejme veri v Boha a uctiva jej kuprikladu titulni postava Babicky Bozeny Nemcove (1855): zena prosta, bez skolniho vzdelani, ovsem na rozdil od vyse zminovanych Zeyerovych prostacku prirozene inteligentni, moudra a duvtipna, coz ji umoznuje uvadet zasady krestanske etiky - aniz by je jako takove reflektovala - do praxe s dostatecnou ucinnosti. Striktne dodrzuje pozadavky predepsanych ritualu: velikonocni pust si uklada dokonce prisnejsi, nez cirkev prikazuje, kazdou nedeli chodi do kostela na ranni msi (nikoli nahodou prave na ranni: casne vstavani patri k obrazu jeji pracovitosti), kostel navstevuje take o vsech vyznamnych svatcich, ucastni se v mestecku slavnosti Boziho tela, putuje s procesim do Svatonovic, cestou se vytrvale modli a k temuz nabada neposedne deti. Idealne vyrovnana povaha ji vsak nedovoluje ani ve vztahu k Bohu zadnou vystredni extaticnost: babicka neproziva zavrat z bozskeho Radu, ona zije v Radu- v Radu, ktery integritou sve osobnosti podstatne napomaha utvaret, presneji receno uchovavat. Rad sveta zobrazovany v tomto dile Nemcove totiz neni stmelovan hodnotou nabozenske viry (s niz ovsem neni v rozporu), nybrz hodnotou tradice. Uvedme drobny priklad:
"Barunka se posadila, babicka vedle ni, tak aby videla na papir, a zacala diktovat: Pochvalen bud Jezis Kristus!
Ale babicko, namitla Barunka, to se tak nezacina psani, to se musi nahoru napsat: Mila Johanko!
Nic to, devecko, tvuj pradedecek i tvuj dedecek vzdycky tak psavali a ja detem jinak nepsala. Prijdes-li k nekomu do dveri, tak das nejdriv pozdraveni. Tedy jen zacni: Pochvalen bud Jezis Kristus! Nastokrat te pozdravuju a libam..." (B. Nemcova, Babicka, Spisy B.N. 1., 1927: 308-309).
Uctou a poslusnosti vuci zdedenym pravidlum chrani babicka idylicky cas udolicka pred moznym vpadem chaosu. Dulezitejsi nez nabozensky charakter prislusnych ritualu je jejich pravidelnost; nabozenske obrady dodavaji tomuto casu cyklicky rytmus - analogicky rytmu prirodnimu - stejne jako dalsi, svetske udalosti a spolecne s nimi: se stejne pravidelnymi navstevami u sousedu, kazdorocnimi prichody jiz ocekavanych znamych atd. Cirkevni pozadavek ma tu stejnou zavaznost jako pozadavky zvyku prezivajicich jeste z dob pohanskych nebo rozmanite povery, ktere do sebe vtahuji biblicke osoby a deje v podobach sice poetickych (jako je napriklad Panna Maria rozdavajici zesnulym detem v nebi ovoce), z hlediska cirkevniho vsak znacne kurioznich: "Jednou prosil Jenik, aby mu babicka zakrojila do kurky, ze on to rad ji; ale babicka to neudelala, rkouc: Neslysel jsi, kdyz se zakrojuje do chleba, ze se ukrajuji Panubohu paty? " (21). Dodejme, ze tato zavaznost je sice vysoka, ne vsak natolik, aby uchovavany Rad nabyl charakteru strnuleho krunyre norem, jez by dusily ty, kdo v nem a v jeho dosahu ziji; pro jeho zivoucnost, pro vlidne a privetive ovzdusi, jez tu panuje, je nemene podstatna dynamika jisteho "kolisani", pramenici z tolerance vuci lidskym slabostem a prohreskum. Babicka sama prisne dodrzuje vyznavane zasady, jinym vsak promiji drobna pochybeni: nejake to brani jmena boziho nadarmo, jehoz se obcas dopusti muzska cast sousedstva, nebo nesoustredenost deti, ktere z toho jeste nemohou mit ten rozum, pri bohosluzbach a poutich. Jeji pokarani pak nejsou minena ani prijimana smrtelne vazne:
" Ale zdalipak jste se prece modlily? ptala se babicka male chasy.
Ja se modlil, ale Vilim se, myslim, nemodlil, ozval se Jan.
Neverte tomu, babicko, ja se modlil Otcenas porad, ale Jan me stouchal, nedal mi pokoje na ceste! vymlouval se Vilim.
Jeniku, Jeniku, tys bezbozny hoch, letos budu prece muset svatemu Mikulasovi zalovat na tebe! kyvla babicka prisne hlavou na hocha" (147- 148).
Kde neshledava zly umysl, dokaze babicka odpustit (nebo alespon se vzdava naroku soudit) i skutky moralne podstatne zavaznejsi.
Jak je znamo, v Babicce panuje vseobecna tendence k dehierarchizaci, k odstranovani napadnych predelu a k rozmyvani ostrych prechodu - Jan Mukarovsky ji pri analyze tohoto dila odhalil mj. dokonce i v intonacni stavbe vet (Mukarovsky 1925). Evidentne se tu stira diference ve vyznamnosti popisovanych udalosti: az na vyjimky se lici pouhy beh dnu vsednich i svatecnich, pricemz v jednech ani druhych se neodehrava nic osudoveho. Tato tendence zasahuje i hranici mezi posvatnym a svetskym. Uz jsme pripomneli, jak se v jedne hodnotove rovine ocitaji postulaty krestanske viry, jeji bizarni "apokryfni" modifikace v lidovych poverach a obyceje predkrestanskeho puvodu, spolecne zastiteny nadrazenou hodnotou zdedene moudrosti predku. Obecne muzeme rici, ze oblast sakralniho a svetskeho se zde prolina. Svetske se sakralizuje, a to hned ve dvojim smyslu najednou: v prvnim, doslovnem, vsudypritomnosti krestanskych hodnot v chovani babiccine i ostatnich obyvatel udolicka, ve smyslu prenesenem pak jiz samotnym faktem autorcina sdelovani faktu tak malo svetodejnych, cerpajicich emotivni vyznam ze sve prislusnosti ke vzpominanemu ztracenemu raji. Na druhe strane se sekularizuji prostory a deje nabozenske, pri jejichz liceni se dostava stejneho prostoru prubehu obradu jako obleceni ucastniku, jejich konkretnim svetskym pozorovanim, sousedskym rozmluvam pred kostelem o kazdodennich zalezitostech atd. Toto smiseni a vzajemne prostoupeni posvatneho se svetskym se nam zda byt obecneji platnym pruvodnim znakem zobrazeni spontanni, prirozene viry a zboznosti, jejiz nositele jiz ex definitione pouzitych privlastku nemaji sklony ke striktnimu deleni a rozlisovani; rad sveta, ve kterem ziji, prijimaji v jeho celistvosti.
Podminkou spontanni viry je tedy prostota a (v kladnem slova smyslu minena) naivita. Jejim zdrojem muze byt, jako v pripade Babicky, lidovy puvod postavy (muzsky protejsek tu muze predstavovat napriklad razovity sedlak - titulni postava romanu J.S. Baara Jan Cimbura z r.1908, nebo cela plejada venkovskych knezi, jakym je treba farar Kalous z Raisova Zapadu, vydaneho r.1898: lidi sice vzdelanych, avsak behem sveho pusobeni pokorne splyvajicich se starostmi svych prostych "ovecek"). Samozrejma zboznost vsak byva rovnez atributem detstvi, jeji evokace tedy prichazi spolu s pripominkou tohoto stastne naivniho obdobi zivota: v podobe vzpominky na, receno slovy basne Stary dum J. Nerudy, "modlitby detinne" (Knihy versu, 1868, in J.N., Basne 1, 1951: 256).
U basnika prave jmenovaneho nalezneme vice dokladu spojeni motivu spontanni zboznosti s motivy detstvi (tema krestanskeho nabozenstvi se u Nerudy vubec objevuje pomerne casto, vetsinou vsak v one protikladne, reflektovane podobe). V Balade horske z Balad a romanci (1883) je to bezelstne naivni dite, ktere podobne jako pohadkovy a pozdeji zeyerovsky prostacek Samko nerozlisuje mezi obrazem a skutecnosti, soucitne priklada hojive obklady na umelcem zpodobene Kristovy rany, a tak zpusobi zazrak... (Balady a romance, in J.N., Basne 2, 1956: 67). Nikoli nahodou religiozni motivy tez provazeji obraz osoby, jez kdysi bezpecne chranila detskou krehkost, a tudiz je s basnikovym detstvim nerozlucne spjata: osobu matky - "malicke, chudicke", tkvici ve svete proste zboznosti tak pevne a samozrejme, ze prave tento svet jako by byl nejsrozumitelnejsim dorozumivacim mediem vzajemne (ovsem metaforicky minene) rozmluvy: "Neslysel jsem te zazpivat,/ myslim, ze uz pres tri leta,/ coz je i po marianskych,/ coz je po vsem zpevu veta? // Moji smyslove jsou, synu,/ drimotou uz obetkani;/ vecerni jsem odzpivala - / a ted cekam na klekani" (z cyklu Maticce, Knihy versu, Basne 1: 198). Jedinym moznym zpusobem, vrouci modlitbou, usiluje matka sveho dospeleho syna ochranit jeste ve chvilich, kdy jiz opustil bezpecny pristav domova a ocitl se za hranicemi sfer ji pristupnych: "A denne za mne rikava / svuj ruzenec klokoci/ a horke rinou slzy se/ z tech starych vernych oci" (194). S vekem slabnouci vnimavost k detailum spjatym s cirkevnimi obrady, konkretne vuci zvukum loretanske zvonkohry, je pro samotny basnicky subjekt symbolem starnuti, tedy vzdalovani se od dychtiveho detstvi smerem k pochmurnosti konce (viz cyklus Loretanske zvonky, Knihy versu, Basne 1: 225).
Chram videny naivnima detskyma ocima je pak tematem jedne z Povidek malostranskych (1878), Svatovaclavske mse. Jejim hrdinou je devitilety chlapec, ktery se rozhodl tajne prenocovat ve svatovitske katedrale, aby na vlastni oci spatril zazrak, ktery se tu o pulnoci pry odehrava: msi slouzenou samotnym svatym Vaclavem; v ich forme podane vypraveni prezentuje sled jeho uvah a pocitu. Svatovitsky chram, vysostny symbol bozi i narodni slavy, je pritom pro tohoto detskeho hrdinu mistem duverne znamym: obradu, ktere se zde konaji, se pravidelne ucastni nejen jako jeden z vericich, nybrz coby ministrant napomaha jejich prubehu. Pro dite je ovsem ministrovani povinnost jako kazda jina, podobna treba povinnostem skolnim, vyzaduje se tu obvykla disciplina a za nepozornost nebo ulicnictvi rozdavaji posvecene ruce nekdy i pohlavky. Jinak receno, chlapec vidi prilis zblizka do lidskeho zakulisi bohosluzeb, nez aby mohly beze zbytku naplnit jeho touhu po zazitku skutecne mystickem a posvatnem. Ten doufa zakusit teprve pri tajne msi svateho Vaclava, ktery v jeho predstave "jako by (...) nebyl z masa a krve, nybrz z klidne zariciho svetla" (Povidky malostranske: 264), a kteremu hodla, dostane-li se mu snad te cti, ministrovat s nejvetsi moznou pili a peclivosti... Cely svatovaclavsky pruvod si take dovede na zaklade svych zkusenosti predem vybavit - coby kopii dobre mu znameho vzoru, avsak v mnohem slavnostnejsim, dustojnejsim obsazeni (napriklad lucerny "ponesou andele, kdopak jiny!"). Material chlapcova fantazie cerpa z dobre znalosti chramu a jeho historie: "Pravde se nejvic podobalo, ze pujdou po dvou as ty postavy, jichz kamenna barevne natrena poprsi nalezaji se nahore v triforiu; cesti kralove, kralovny z rodu lucemburskeho, arcibiskupove, kanovnici, stavitele chramu. Nynejsi kanovnici zajiste nepujdou, nejsou toho hodni, zvlast ne ten kanovnik Pesina! (...) Jednou, kdyz jsem pri pozehnani nesl tezkou kovovou lucernu a trochu nakrivo ji drzel, dal mne pohlavek. A kdys jindy, kdyz mne zvonik pustil na zvonici, abych ponejprv sam k pozehnani zazvonil zvonem Josefem, a ja tam byl nahore sam a sam a panem tech zajimavych kovovych velikanu, a po ucinene praci, pln nejpoetictejsiho rozechveni, jsem zas sestoupil, stal kanovnik Pesina dole u veze a prave se tazal zvonika: Kterypak osel to tam byl? Vzdyt sturmoval! " (263).
Pruvod posleze nabyva rysu ponekud "surrealistickych", nebot chlapec si nedokaze k bustam primyslit zbyvajici casti tel, poprsi se samostatne vznaseji prostorem, stejne jako polstarek s kostmi svateho Zikmunda. Je to dusledek unavy, propadani se do spanku; jiz jsme rekli, ze povidka je zaznamem sledu prozivanych stavu a pocitu. Ty se stridaji: V jednu chvili vitezi dychtivost, radostne ocekavani (to nema, pravda, vyhradne nabozensky mystickou polohu; chlapce, jak vyzrazuje, k jeho skutku podnitila take obycejna zvedavost, klukovska naklonnost k dobrodruzstvi, v neposledni rade pak vidina budouci proslulosti v sirokem okoli), v dalsim okamziku se hlasi ke slovu premahana, presto vsak stale se stupnujici uzkost. Chram, dobre znamy za dne, totiz s houstnoucim serem nabyva prizracnych rysu, vlivem tmy a osamelosti se meni v "misto desive". Mnohokrat videne predmety se tajemne ozvlastnuji, nekdy jako by zlovestne ozivaly: "Svetelko zarilo tak tichounce, jako nejtissi hvezdicka na nebi, ani nezakmitalo. Videl jsem podlahu dole pod svetlem v urcite kostky oddelenou, v kostelni lavici naproti v temnohnedem lesku a na nejblizsim oltari skvel se slabe zlaty pruh na rouse nejakeho dreveneho, vykrasleneho svateho. Nemohl jsem sobe zivou moci vzpomenout, jak as ten svaty vypada za svetla denniho. Zrak se kmitnul opet na karyatidu. Tvar havirova byla zdola osvetlena, buclate formy jeji vypadaly jako nepovedena, spinava cervena koule, vyboulenych oci havirovych, jichz jsme se ve dne az bali, jsem nevidel. Trochu dale seril se nahrobek svatojansky, na nemz jsem, mimo svetlejsi barvu, nemohl rozeznat praniceho. A zase se dotknul zrak havire a tu se mne pojednou zdalo, ze drzi tu hlavu nejak schvalne tak nazad, jako pri potmesilem smichu, a ze ta cervenost je take jen z toho smichu, z utajovaneho. Snad ze ocima mzoura stranou, po mne a smeje se mne. Vtom mne opanoval strach. Zavrel jsem oci a jal se modlit. Pak mne ale hned zas bylo volneji, vstal jsem a pohledl na havire srdnate" (258- 259).
Vycerpany a stale vystrasenejsi chlapec nakonec nachazi utechu u jedinych zivych tvoru: v chramu hnizdicich vrabcu, z nichz jednoho polapi do dlane - a usne; probudi se az rano behem radne mse, svatovaclavsky zazrak, pokud se konal, byl beznadejne zaspan... Pritom i onen "vrabec v hrsti" (aniz bychom se domnivali, ze autor sam chtel zminenou scenkou aktualizovat toto obrazne rceni) jako by mel svou roli v jednom z ustrednich principu vystavby teto povidky: jeho zcela nahodila pritomnost zbavuje kamenne posvatne prostory deprimujici tisnivosti, pro dite v danou chvili znamena bezvyznamny vrabcak hodnotu nemene dulezitou nez ocekavany svatovaclavsky pruvod. Detske vyrovnavani vyznamnosti udalosti a hodnot, jejich ustavicne prolinani a miseni je prave zakladem specificke ucinnosti povidky. Mj. jsme to mohli pozorovat i ve vyse citovanych ukazkach, napriklad kdyz liceni predstavy slavneho pruvodu odbocovalo ke vzpominkam na "prikori" utrpena od kanovnika Pesiny. Jelikoz chram je tu jedinym dejistem, obzvlast zretelne se projevuje tendence, kterou jsme zaznamenali jiz v souvislosti s Babickou a kteru povazujeme za charakteristickou pro tema spontanni zboznosti: totiz ono promiseni sakralniho a profanniho, stirani zretelnych hranic mezi obojim.
Toto prolnuti obou sfer ma, jak jsme se uz zminili, dvoji ucinek: jednak je jim sakralizace profanniho, zadruhe pak sekularizace posvatneho
. Vpad svetskeho pohledu, svetskych zajmu do domeny sakralna byva nejednou provazenhumorem. Nepochybne humorne zabarveni mela z Babicky citovana scena detskeho zalobnickovani a dohadovani, ktery ze z chlapcu se to vlastne modlil a ktery postuchoval; jeste humorneji vyznivaji pripominky lidskeho, svetskeho chybovani detskych i dospelych akteru chramovych bohosluzeb, jak o nich mluvi vypravec Svatovaclavske mse. Ten navic da obcas najevo, ze neni tak bezelstny, jak se ve sve detske roli - tj. ve vzpominane situaci ditete, jeho nekdejsich psychickych stavu - stylizuje; skrze vypraveni chlapce, ktery jako by pouze zaznamenaval hola fakta, si skryte udela legraci napriklad ze slavychtiveho a hloupeho poboznustkarstvi. Tak je tomu ve chvili, kdy se chlapec sveruje s motivacemi sveho chramoveho dobrodruzstvi (cast textu, kde za jeho slovy obzvlast vyrazne prosvita ironicky usmesek dospeleho nad posetilosti jinych dospelych, oznacime kurzivou): "Podobalo se mne, ze budu pak skoro tak vzacnou osobou jako stara Wimmrova (...), ktera videla v cas cholery jednou na vlastni oci, jak kapucinska panenka Maria, odena zlatym svym talarem, kracela v noci po Loretanskem namesti a kropila domy svecenou vodou. Lide tenkrate se tesili, ze umoru pozbudou; kdyz ale cholera prave v tech domech pak radila jeste kruteji nez driv, pripadli teprv na pravy vyklad, ze totiz panenka Maria sama si v sousedstvi vykropovala ty, kteri meli vejit k ni do nebeskeho kralovstvi" (254).
Je obecne znamo, ze Nerudovo dilo je do velke miry prostoupeno smyslem pro komicno, humorem "hravym i dravym". V teto dilci kapitole, jejimz nametem je krestanska religiozita prezentovana v neproblema- tizujicim, spise idylickem osvetleni, ovsem nenalezi misto autorovym satirickym slehum vuci instituci katolicke cirkve, nespada sem ani provokativne rouhacske zertovani o zakladech a konstantach verouky. S prostou, spontanni zboznosti se vsak nevylucuje, jak jsme se na dosud probiranych ukazkach snazili dolozit, humorna tolerance vuci lidske slabosti a nedokonalosti; tudiz zde muzeme jmenovat Nerudovy hricky na tema pokuseni, jemuz je tezke odolavat, zejmena pokud se tyce sesteho prikazani. Na mysli mame hlavne nekolik basni z Balad a romanci, jako je napriklad Romance stedrovecern,Balada majovanebo Balada rajska. Z mene znamych by bylo zahodno pripomenout do sbirky nezarazenou Baladu malostranskou - o pradlenkami vecne svadenem, z kamene vytesanem svatem Janovi na moste, ktery sve trapeni shrnuje do kalamburniho povzdechu: "aby cert byl na moste pak svatym!" (Basne 2: 104). Na same hranici mezi dobromyslnou shovivavosti a mezi ironickou blasfemii, ktera stavi na hlavu zakladni pojmy, je pak treba nasledujici sofistika, podle niz dopustit se hrichu muze byt vlastne krestanskou zasluhou: "Je hezka, prijde jiny hned/ a bude hrich mit z toho,/ a sjimat hrichy bliznich svych -/ to v nebi plati mnoho!" (Basne 1: 425). Mnohem mene provokativni je naproti tomu humorna konfrontace divciho zajmu o "hubicky" s predchozim podrimovanim v kostele, jak ji najdeme v jednom z Prostych motivu (1883): "V chrame jsem se na ni dival,/ nosikem jak v knize lezi -/ pri modlitbe ve drimotach,/ pri hubickach ted tak svezi! " (Basne 2: 168). Popisovaneho prohresku - nepozornosti pri bohosluzbach - se totiz obcas dopusti snad kazdy; opakovane hlasani "dobre zpravy" a konstantni prubeh ritualu zakonite produkuji znacne mnozstvi redundance, coz pozornemu soustredeni prilis neprospiva. Zde se setkavame s jednou z "objektivnich" pricin premeny kostela (z hlediska jeho primarni funkce zajiste nezadouci) v misto svetske: nesoustredeny zrak se prestava upirat na oltar a teka po okoli, mysl vyhodnocuje jeho podnety nebo zabiha k zalezitostem nejruznejsiho druhu... Zde se pak otevira prostor pro epicke vyuziti chramovych prostoru, napriklad v jiz zminene podobe motivu "setkani".
Humorne pohravani si s religiozni sferou ma pochopitelne za nasledek spise sekularizaci posvatneho, nez proces opacny. Sakralizace svetskeho ma vsak u basnika, kterym se nyni zabyvame, rovnez vyznamne misto: napriklad ve Svatovaclavske msi se objevuje zejmena v zaveru, kde vypravec, ackoli se nedockal vytouzeneho zazraku, prece jen dochazi "zasveceni" (pochopitelne umerneho svemu veku). Kdyz totiz pri pohledu na ranni chramove shromazdeni zjisti, ze "alibi" s udajnym prenocovanim u staromestske tety nevyslo, hlavni reakci neni strach z trestu; s hlubokou litosti si uvedomi, kolik strachu a uzkosti zpusobil starostlive matce, kterou nakonec nesmelym polibenim ruky pokorne prosi za odpusteni. Chlapec tedy moralne dospiva: k vedomi odpovednosti za dusledky svych cinu. Posvatnou hodnotou, na niz se bezdecne provinil, byla materska laska, vztah mezi ditetem a matkou - tedy to, co u Nerudy vubec stoji na jednom z nejvyssich pricek hodnotoveho zebricku. Nikoli nahodou se "zlotrilost" divky v povidce U tri lilii (Povidky malostranske) projevuje lhostejnosti vuci matcine smrti; vBalade pasijove z Balad a romanci je nejvyssi, skutecne "dabelskou" cenou, jiz Satan pozaduje za vykoupeni lidstva, Kristuv pohled na muka matky, nucene prihlizet jeho poprave. Mene napadne, civilnejsi jsou basnikovy glorifikace svetskeho rodinneho stesti v Prostych motivech, at jiz se jich dosahuje vyslovnou aluzi na biblicky motiv ("A na nebi nad malou chaloupkou/ tak do dalky hvezda se trpyti -/ a snad by tri kralove vedeli,/ kam napresrok s poklonou jiti"; Zimni c. 3, Basne 2: 167), nebo skryteji: zdanlive zcela nahodilou shodou do stromove kury vyrytych jmen neznameho mileneckeho paru, navic jmen velmi beznych, se jmeny prislusniku Svate rodiny - v refrenu "Maria, Josef" (Letni c. 2: 136).
Materstvi a rodinna harmonie ovsem nejsou zdaleka jedinou hodnotou, jiz literatura, zacaste prave cestou porovnani s nabozenskou motivikou, prisuzuje posvatnost; podobne zachazi napriklad s Vlasti, Narodem (basnik, o kterem jsme prave hovorili, tak cini zejmena ve Zpevech patecnich), Svobodou, tou ci onou Ideou atd. atd. Ne kazda sakralizace se vsak hodi do ramce kapitoly, jejimz nametem je spontanni, samozrejma vira a zboznost. Charakteristicke atributy takovehoto pojeti viry (prostota, prirozenost, neokazaly cit, dobromyslny humor, vztah k detstvi a rodine, orientace na vsednodennost) ji do znacne miry propojuji s vyznamovym komplexem intimity, jehoz prostor je vymezen blizkym, stabilnim horizontem. Tento vyznamovy komplex akcentuje prvni z jmenovanych polu v opozicich, jako jsou kuprikladu "blizky - vzdaleny", "znamy - neznamy", "nas - cizi", ale take, zprostredkovane, "maly - velky" ci "nizky - vysoky". Intimita je ovsem atributem vztahu jako takoveho, at jiz je jeho objektem cokoli, je zpusobem pojednani: jisty, jakkoli fakticky odlehly predmet se prezentuje tak, jako by nalezel mezi osoby a veci mluvcimu duverne zname, je vtahovan do jejich okruhu a nachazi mezi nimi sve misto. V tomto intimnim ovzdusi pak sakralizace svetskeho nejednou spada vjedno se svym protejskem, sekularizaci posvatneho, oboji se odehrava najednou, popripade si oboji postupne vymenuje misto v nikdy nekoncicim kruhu.
Predmetem intimniho citoveho vztahu muze tudiz byt i sam Buh - a to stejne u tech, kdo ve sve skutecne prostote spontanne citi nad sebou a kolem sebe jeho ustavicnou blahodarnou pritomnost, jako u tech, kdo tento zpusob viry vedome voli jako jednu z moznosti, tu, ktera nejlepe vyhovuje jejich vnitrni potrebe, resp. potrebam jejich basnicke vypovedi. (Muzeme predpokladat, ze bezelstne spontanni a nereflektovana zboznost je spjata hlavne s obrazy postav, jak jsme meli moznost pozorovat treba na postave babicky Barunky Proskove, na motivech matky v Nerudove lyrice nebo na detskem vypraveci Svatovaclavske mse; naproti tomu tam, kde autor hovori spise "za sebe", v roli lyrickeho subjektu, uverime jeho prostote spise jen vyjimecne, vetsinou budeme mit sklon uvazovat o zamerne, z umelecke intence plynouci volbe. Totez se tyka i osobnosti autoru, kteri uvedli na scenu zminene "proste" postavy: za "prostou", a tudiz "stastnou" zenu pravem pokladame hrdinku Babicky, nikoli snad jeji autorku.)
Klasickym prikladem takoveto volby muze slouzit poeticky naivismus v basnictvi na pocatku dvacatych let naseho stoleti, kde se v jednotny vyznamovy komplex intimniho postoje ke svetu spojuje kult prostoty (z nejvyznamnejsich predstavitelu jmenujme Seiferta a Wolkera) a detska autostylizace (predevsim u Wolkera) s napadne frekventovanymi religioznimi motivy. Nejprostsi veci, o kterych se tu hovori, jsou posvatne - nebot posvatny je sam zivot ve svych elementarnich, nejbeznejsich formach, prosvecovanych vzajemnou lidskou naklonnosti (nebo touhou po ni). Bozi pritomnost v tomto intimnim svete se zduraznuje nevyslovenym kontrastem s predstavou o nesmirnosti bozstvi, kdyz sam Buh (priznacne pojmenovan lidove jako "Panbuh") obchazi svetem v podobe nejchudsiho z nejchudsich: "Panbuh jedenkrate prisel ke mne/ jak zebrak s mosnou a holi(...) na prahu stanul a prosil." (J. Wolker, Zebraci, Host do domu, 1921, in J.W., Basne, 1974: 46). Je navstevnikem natolik samozrejmym (opetovne se vsak odvolejme na prave konstatovany tichy kontrast), ze v nazvu citovane sbirky je s basnicky rafinovanou cudnosti pripomenut "toliko" implicitne: prvni casti znameho prislovi.
Motivy spontanne intimniho sepeti s bozstvim muzeme nalezt i u spisovatelu, tradicne oznacovanych jako katolicti. Pritom tvorba vyznamnych predstavitelu teto orientace vetsinou zdaleka neni idylicka, jejich zapas o Boha ma dramatickou dimenzi; napriklad z dila plodne kontroverzniho Jakuba Demla bychom do teto kapitoly mohli zaradit patrne jen knihu Moji pratele (1913). Pripomenout tu vsak muzeme adoraci chudoby v nekterych prozach Durychovych, nebo metaforicky vztah oboustranne zavislosti cloveka a boha (clovek by byl bezmocny bez Boha, ale tez - Buh by byl dojemne bezmocny bez cloveka!), vysloveny v jedne z basni Jana Zahradnicka: "Co bych si pocal v tomto osirelem svete/ kdyby muj Buh se nepreleval do me bolesti/ co by si pocal Buh beze mne bez ditete/ zde na svete kde zit je ziti bez stesti" (Osameni, Navrat, 1931).
Zaverem kapitoly se vratme k tomu, co je vychozim bodem naseho zajmu: od jednoho z moznych pojeti oznacovaneho bytostne symbolicke cirkevni stavby, tj. od zpusobu viry, se vratime k jejimu materialnimu oznacujicimu, tedy k charakteru teto stavby samotne. Jaka stavba, pripadne jake jeji slovni pojmenovani se obvykle druzi s obrazy samozrejme, proste viry? Predem poznamenejme, ze mezi motivacemi dejovymi a konotacnimi tu nevznika nejaky vyznamnejsi rozpor: licene deje, v nichz vystupuji ony spontanne zbozne postavy, se zpravidla odehravaji ve stejne ohranicenem okruhu intimity, k jakemu poukazuji i konotace obdobne ladenych vypovedi nedejovych, lyrickych. Jelikoz "stastne proste" postavy zabydluji v ceske literature (alespon 19. stoleti) vetsinou spis venkov nez "zkazene" mesto, figuruje v teto souvislosti obvykle kostel venkovsky, pripadne - jako misto vyjimecnych, svatecnich navstev - kostel blizkeho mestecka. Jiz z techto duvodu jde obvykle o maly kostelik. (Svatovaclavska mse, prezentujici jako duverne zname misto prazskou svatovitskou katedralu, v tomto ohledu napadnou vyjimkou. Dejistem symbolickeho zazraku ve zminene Balade horske se vsak priznacne stal kostel "v horske visce"). Postavy tohoto typu take, v souladu se svym zivotnim i mluvnim stylem, "chodi do kostela" (pripadne "do kostelicka"), nikoli snad "do chramu"; pateticka konotace posledne zmineneho pojmenovani je cizi jak jim, tak i celemu vyznamovemu komplexu prostoty, prirozenosti a naivity. (Pokousime se tu ovsem charakterizovat toliko urcitou "zakladni toninu"; ta je zde vyrazne antipateticka. Jinou veci jsou pak konkretni umelecke operace s ni, jez eventualne vyvolavaji ucinek ztlumeneho, tim vsak pusobivejsiho vnitrniho patosu.) V kontextu preferujicim "male", "zname" a "civilni" pred "velikym", "zahadnym" a "vznesenym" se mohou prislusne konotace pojmenovani uplatnit i na ukor faktickeho stavu veci: na mysli mam Wolkruv Svaty Kopecek. "Zlutavy kostel", o nemz hovori stejnojmenna basen, je ve skutecnosti pomerne velky a honosny, zdrobnelina v jeho nazvu vsak sugeruje predstavu opacnou.
Do ramce tematu teto kapitoly tedy nalezi "kostel", "kostelik", "kostelicek", nikoli - az na specificky motivovane vyjimky - "chram". Je to kostel povytce venkovsky ci malomestsky, pripadne kostel - poutni misto (poute a procesi byvaly obvyklou soucasti zivota venkovske komunity). Patri sem vsak i dalsi cirkevni stavby, respektive stavbicky - ty, ktere (z hlediska dejoveho) lemuji pravidelne cesty obycejnych lidi za praci a za zabavou, slouzi jako prirozene orientacni body a mista domluvenych schuzek, z hlediska konotacniho pak symbolizuji pokorne vteleni "velikych", absolutnich hodnot do predmetu "malych" a nenapadnych: sochy svatych na navsich, krize v polich, kaplicky, bozi muka... Namatkou uvedme dva ilustrativni priklady: "sochu svateho Jana Nepomuckeho mezi dvema lipami", u niz v Babicce "sedavala v nedeli po obede panimama, nekdy take zernovska kmotra, co zustavala na strani, a Mancinka" (49); na druhe strane pak Wolkrovu metaforu "Smrt jsou jenom bila bozi muka/ na rozcesti, v poli" (Smrt, Host do domu: 78).
Pro uplnost dodejme, ze motivu cirkevnich staveb vseho druhu ubyva tou merou, jak se teziste tematu presouva od "sveta" k intimne prozivanemu bozstvi; duverna rozmluva s Bohem se obejde bez prostredkovani tradicnich religioznich symbolu.
Ukazka z nasi pomerne rozsahle studie konci ve chvili, kdy jsme po obecne obhlidce terenu stacili popsat toliko jednu variantu literarniho zpodobeni "kostela" a s nim spjateho pojeti religiozity. Publikovany text je pouhym fragmentem, povazujeme tudiz za nezbytne podat zaverem aspon strucnou informaci, jakymi cestami se dale ubira.
Nasleduje kapitola Chram a mysticka extaze, zabyvajici se mystickym zanicenim, jez nachazi vyraz zejmena v dilech symbolistu; hlavni pozornost je venovana motivum chramu, chramovych realii a deju u O. Breziny. Pak prichazi kapitola Spory o kostel a Boha, ktera se zabyva literarnim ztvarnenim viry reflektovane, tryznive hledacske. Vyvstavaji otazky, kde hledat prave misto bozi pritomnosti (19. stoletim aktualizovana historie konfesijnich boju vede k motivu "kostela odmitaneho"), Buh v chramu se streta s Bohem v prirode a Bohem v srdci. Nadcasovou platnost mivaji "kacirske" otazky po podstate bozske bytosti, poukazy na vnitrni rozpory verouky. Predmetem zaverecne kapitoly, nazvane Tajemny chram a uprazdneny bozi trun, je pak literatura, ktera, ackoliv casto vyuziva chram jako dejiste, radikalne zpochybnuje bozi existenci a bozsky princip Radu se pokousi nahradit nejakym principem jinym. Napriklad v Arbesovych romanetech jim byvaji prirodni zakony, pricemz vsak k moznostem jejich poznani a zivotniho vyuziti se autor, jak dokladaji osudy jeho hrdinu, stavi znacne skepticky. Tragickou vseobjimajici skepsi pak shledavame v Kafkove Procesu, kde na uprazdneny bozi trun useda sama absurdita, Rad se meni v anti- rad. Cela studie usiluje postihnout rozmanite literarni podoby vecne a nejspis i vecne nenaplnene touhy po transcendenci lidskeho zivota.
Ustav pro ceskou literaturu AV, Praha
POZNAMKY
1 Text, ktery predkladam, je casti (konkretne se jedna o nekolik prvnich kapitol) rozmernejsi stati, jez predstavuje muj podil na kolektivni praci "Poetika mist". Zde se s nekolika kolegy spolecne venujeme literarnimu vyuziti motivu rozmanitych architektonickych utvaru, predevsim ruznych budov, pripadne jejich osobitych casti. Jako celek je ma studie pripravovana pro sbornik, ktery bude prezentovat vysledky zmineneho badani. V souladu s kolektivni koncepci chapu nejednoznacne slovo "topos" v jeho doslovnem prekladu: coby "misto", nikoli tedy jako "myslenkove a vyrazove schema, spolecne cele kulturni oblasti" (Slovnik literarni teorie 1984: 387) - a tudiz i odlisne od smyslu, v jakem s timto pojmem pracuje kupr. Umberto Eco (1995: 230). Topologie v podobe, jiz se zabyvame, je jednou z konkretnich oblasti tematologie; pritom ovsem urcita cetnost motivu a jeho vyznamu, opakovani v ruznych dilech, jez muze v nekterych pripadech skutecne nabyvat az povahy stereotypu, je pro tematologicke zkoumani literatury jednim z vychozich predpokladu.
2 K pojeti "chaloupky" coby symbolu idylickeho stesti v uzavrenosti viz Macura (1995).
3 V pristupu k "pohanstvi", resp. k pluralite nabozenskych ver se basnik 19. stoleti priznacne odchyluje od stredoveke predlohy, kdyz v predmluve ke Karolinske epopeji o Karlovi rika: "Byl vtelenou ideji viteziciho krestanstvi proti pohanstvu, jak netolerantne se tenkrate nazyval islamism(...)" (10; zduraznila M.K.)

LITERATURA
BENOIST, Luc
1995 Znaky, symboly a myty (Praha: Victoria Publishing)
ECO, Umberto
1995 Skeptikove a tesitele (Praha: Nakladatelstvi Svoboda)
HODROVA, Daniela
1995 "Vezeni jako misto pristupu k byti", in Ceska literatura 43, 1995, c.1, str. 9-38
MACURA, Vladimir
1995 "Idyla v nas", in Tvar 1995, c.14, str. 1 a 4

MUKAROVSK�, Jan
1925 "Pokus o slohovy rozbor 'Babicky' Bozeny Nemcove", in J.M., Kapitoly z ceske poetiky II, Praha: Svoboda 1948, str.311-322

SLOVNIK LITERARNI TEORIE
1984 Slovnik literarni teorie (Praha: Ceskoslovensky spisovatel) SUMMARY
The specific nature of church buildings, has in Czech literature of the nineteenth and the first half of the twentieth centuries, an essentially symbolic purpose. Like with every symbol, there are two aspects to this: the signifier and the signified. The actual material aspect of the building is the signifying aspect, while the undivided order of the world in a religious (Christian) interpretation, the experience of personal contact with God and the acceptance of the appropriate ethical postulates is the aspect which is being signified. The published text is part of a more extensive study which offers a survey of the various literary treatments of both aspects.
Attention is also given to the functions and connotations of church buildings in works which take their starting point from primary, i.e. religious, symbolism. "The cathedral" is manifested in them as a stock metaphor for any sort of recognized value (e.g. the "temple of art"), the church functions as a communal gathering place. The empty church is often a secret and daunting place, the castle chapel tends to be (especially in Macha) a place of sorrow.
The church is also a cultural monument, a witness to history. These connotations often appear in those works where the foremost interest is the religious meaning of the building. Two works by Julius Zeyer may serve as typical examples of literary works of this kind, "A Novel about the Four Sons of Ammon" from the Carolingian Epopee and "The Three Memories of Vit Choraz".
The works of other writers distinctly show various conceptions of religiosity: the opposition of faith and of lack of faith and a search for it.

Jan Culík | Department | Home

Kostel, chram a bozi muka v novodobe ceske literature Marie Kubinova

Kostel, chram a bozi muka
v novodobe ceske literature
Marie Kubinova